Za pomění

Zapomenut jak prach v rohu,
jediné co mám je víra k bohu,
tu pokládám na kámen,
znovu opakuji ámen.

Život mi řídí přístroj,
jsou těžké další kroky,
oblíkám si bílý stejnokroj,
přijde mi,že tu jsem roky.

jdu tam,kde už mě nic nečeká,
bojím se za pomění,
cesta je tu konečná,
už nepřijde probuzení.

Vidím své tělo v komatu,
přístroj co mi hlídá tep,
není cesta k návratu,
jsem zníčený jak střep.

Mé tělo bez duše,
já přestávám chápat,
proč jinou cestou šlapat,
kdo mi jen pomůže.

Pamatuji si den,
kdy přišla má nevěsta,
splnil se mi sen,
nechci odejít ze světa.

Další minuty jsou jako století,
začínám se bát,
hodiny mi ukazují čas poslední,
nemám jak bojovat.

Slyším hlasy co volají mě zpátky,
jenže já už most přecházím,
koukám na ně z dálky,
vím,že se nevrátím.

Přestávám žít,
další elektrické šoky,
zpomalují mé kroky,
mé srdce přestalo bít.

Na přístroji dlouhá čára,
začínám se ztrácet,
vypařím se jak pára,
jinou cestou se budu trmácet.