Moje Anna Karenina

Dobré ránko, paní Anko!
Dobré ránko, Milanko!
Anka je Slovenka -
Prej by se mnou nejraději dováděla,
A to až do rána.

Pro Pána Jána, to je ale rána!
Až do rána? Fakt až do rána?
Tak to teda nevím
Jí nápad pokusím se zvrátit:
Jářku Aničko, jste ještě relativně mladá
najděte jiného si pána! …

Jak vích vzplanula:
„Ještě RELATIVNĚ mladá“?
Kacabajku zapnula
A že půjde pryč
Dokud se neomluvím.
Tak nevím nevím
Omluvím se? Neomluvím.
Pravdu pouze mluvím jako kdysi Jan Hus
Však rozzuřené tygřici postavit se zkus!

Povídám jí: sundej kacabajku -
Dáme si z řetězce čabajku
A trošku moravského vínka…
Již nezlobí se, má paninka -
Bum bác oblečení do kouta letí …
To je přece Erben, děti!
Ne však docela.

Anka, jak biblická Evka
vypadá celá v té své nahé kráse.
A jak se nese, jak se nese!
A ty její boky - Prach a broky,
Co teď s ní?
No nic čabajku sním, vínko vypiji
Vínka sobě i jí přiliji, jí to nevadí.

Svěřuje se mi, že prý ráda s muži dovádí.
Že až rozdovádí pak se budu divit.
A taky že jí musím slíbit že ji budu živit.

No nevím, to se asi pletla, ne?
Zdá se že ne.
Železo dokud je žhavé kuje ruče.
Kuje je asi na obruče
Co by na mne je navlékla ….
Šikovně to ta cérka,
Šikovně to navlékla.

Na svět volá: PUSŤ SILNĚJE GRJANĚT BURJA
To je přece ruština – hned se mi vybavila
Má Anna Karenina! Vyžádal si přestávku ….

Již stojím na stojánku
A fotím tu Annu co na zdi mi visí
A co horoucně miloval jsem, kdysi
To já jsem přece ten Vronský
A v mládí jsem býval -
Jak rým již napovídá,
V mládí jsem býval hezký.

Přistihla mi při tom při focení
A hned prej že jsme celí zpocení
A tak vece: tak co hochu,
Dáme společnou sprchu?
Však nás neubude, přece!

Tomu asi budete věřit
Že ve sprše si začala mě měřit …
Znáte to: důvěřuje, ale přeměřuje …
Dáme malou přestávečku
A ty jdi raději spát, chlapečku.

Bylo to hezké …

Mokrý od hlavy až po paty,
Celý celučičký vám dojatý,
Samomluvu dal,
Ten román vychvaloval.
Ona chválila ten filmový kus:
Nu což říkám si: má asi dobrý vkus.

A hned že tam zpívali „nech brouka žít“
A Vronského že Juraj Kukura tam hrál …
Chce se mi pít: dám si pivka šnyt
A popojedem dál.

Anina se do mne obula
Že ta slíbená samomluva ještě nebula
Říká že to poslední slovo bylo chodsky
Že tam taky působila a že taky bylo hezky.
Když ona slovensky aj chodsky
Tak já hanácky:
„Ja tož ten Vronské
To od něho nebelo hezké“!

Nebelo, nebelo přizvukuje -
Má jazykové nadání, tak to s ní určitě je.
Iniciativu přebírám
Ví že dobře mi ta má samomluva
Dobře že mi dělá
Pokračovat v ní tedy odvážně hodlám,
Však ona se hned ptá:
„Kdo se ti v tom románu líbil“?
A žadoní bych ji „dlouze předlouze“ políbil.
Jak se chtělo tak se stalo ….
Koukám, na mé povídání času již moc nezůstalo
Snad se nic tak zlého nestalo.

"Kdo že se mi líbil?
Rozhodně Levin a pak taky ta jeho Kitty".
„Ale jdi ty, ti tam vůbec nebyli“!
„Ale byli, ale byli.
A představ si že se rádi měli,
Však hned po svatbě se hádali!
Levin se po svatbě cítil šťastný,
Ale ne tak jak si představoval. ...
I já si dnešní noc přestavoval jináče ….“

Anna se dává do pláče.
Pak se mne ptá co že bych jako chtěl
Dceru a nebo syna?
„Syna? Aj ja“!
A najednou je zase spokojena.

Pořádně sa najez, NAPIŤ SA TIEŽ MOŽEŠ-
A rychle se vrať
Do našeho svatebního lože!
Cože? Svatebního? Ho Ho!

Kuje železo kuje.
To já jsem tím železem.
Již na nervy mi to leze,
A tak se raději probudím
Musím si ale dát pozor,
Ať ji nevzbudím.

Naše vyprávění se blíží ke konci,
A tak a nyní vám tu SVOU Aninu Kareninu
Představit vám ji chci.
Na zdi mi visí, a často se mi o ní zdává –
No jak říkávám: to se nám starcům stává.

Na závěr odkaz najdete,
Kde ji, děvenku mou milovanou
Kde ji najdete.

P.S. Snad ještě Hemingwaye na závěr dáme …
Citujeme
Na delší citát již nemáme
Litujeme.

„Proč se mi zdá hlavně už jen o lvech?
Nemudruj, staříku, řekl si v duchu“.

Vidíte to? Mně zatím o lvech ještě ne!
Devadesátka, ta asiže rozhodne.

PSPS. Ten obraz jsem dnes vyfotil
A dal na svůj FEJSBUK.
Že si s ní někdy setkám osobně
Těším se jak malej kluk.
Však Anině, prosím, ani muk
Brala by si to příliš osobně.