Jsem jako vesnu, když vnímám tvojí lásku, přicházíš ke mě, neseš sebou dávku, radostí a milování, které srdcem bráním, tebe pohledem svádím, díky tobě nejsem už prázdný, miluji tě už navždy.
Křídla na kterých mohu tě nosit, jsou křehké jako sklo, já budu tě o lásku prosit, jsi jak moje moc, která kreslí mi budoucnost, ochotou a pochopením, pro tebe se měním, abych byl sám sebou.
Chtěl bych být zase s tebou, bez tebe mě ruce zebou, sedím ve předu a hledím kdy tě zase spatřím, tvá přítomnost mi do života sílu vrací, mé srdce jen tobě patří.
Slzy které krájí moje srdce, mizí a ve mě roste, touha bíti tvým chotěm, snad nespálím poslední naději, když ke tvému srdci zamířím, doufám že si ta poslední, se kterou prožiji život celý.
Ve sbírce zvadlých růží, po obnově lásky toužím, těm květům sloužím, s nima chci štěstí prožít. Než objevíme svoje cnosti, uplyne času dosti, tebe stále chci nosit, dokud budu moci, tvou něhu rosit svými pocity, dokud nebude potřeba prosit cit...
Krásné stávání, do nového dne srdečné vítání, pro tebe snídani připravím a pak s tebou k oblakům vyrazím, svou dlaň ti dam, já už nikdy nebudu sám, protože tebe na pořád mám ve své mysli, ty jsi můj kyslík.