To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

Zanedlouho nato onemocněl sám a opatrován svou sestrou měl vidění, jež se mělo co nejdřív naplnit

Když ta tak mladičká a krásná paní
seděla soucitná v mém pokojíku,
tam, kde jsem volal Smrt už tolikrát,
a viděla, jak pláču bez ustání,
a slyšela, jak blouzním prostřed vzlyků,
začala v obavách též naříkat.
A když ji paní zaslechly tak štkát,
všimly si také, co se děje ve mně,
a odvedly ji jemně
a pak se sběhly kolem mého lože.
„Vzbuď se! Dost toho hoře!“
volaly na mne, abych přestal spát.
A tu jsem zvolal jméno svojí paní
a rázem přetrhl to divné zdání.

Ale můj hlas, ten zněl tak usouženě
a tak se lámal úzkostí a štkaním,
že jsem jen já to jméno uslyšel;
a protože to chtěla Láska ve mně,
obrátil jsem se posléze k těm paním,
třebaže jsem se studem celý rděl.
Kdo by mě byl v té chvíli uviděl,
pokládal by mě věru za mrtvého.
„Ach běda, utěšme ho!“
útrpně jedna druhou pobádaly
a stále se mne ptaly:
„Co se ti zdálo, že ses celý chvěl?“
A já, když se mi trochu ulevilo,
těm paním řekl: „Poslyšte, co bylo!

Dumal jsem o svém životě, tak vratkém,
a když jsem viděl, s jakým prchá spěchem,
začla mi Láska v srdci hořce štkát;
neboť má duše se tak třásla zmatkem,
že jsem si v duchu řekl s těžkým vzdechem:
‚I moje paní zemře jedenkrát!‘
A samou úzkostí, jíž jsem byl jat,
jsem zavřel oči žalem obtěžkané;
a tu se jako štvané
rozprchly moje pomatené smysly
a v poblouzněné mysli,
jež nemohla už pravdu rozpoznat,
jsem spatřil ženy s děsivými zraky,
jak na mne křičí: ‚Zemřeš! Zemřeš taky!‘

A pak jsem viděl v tom svém poblouznění
takové věci, že jsem se chvěl bázní;
zdálo se mi, jako bych někde stál
a kolem mne šly rozcuchané ženy,
ta plačící, ta plná běd a strázní,
a jejich žal jak plamen spaloval.
A mně se zdálo, že jsem viděl dál,
jak slunce pohaslo a hvězdy vzplály,
aby s ním zaplakaly,
letící ptáci k zemi dopadali,
hory se propadaly,
a siný stín, jenž vyvstal opodál,
chraptivě řekl: ‚Nevíš, co se stalo?
Tvou krásnou paní si už nebe vzalo.‘

A když jsem zvedl oči plné pláče,
viděl jsem anděly se vracet vzhůru
jako déšť many, který zkropil zem,
a před nimi se vznášel bílý mráček
a oni pěli: ,Sláva!‘ v jednom kůru,
nic jiného, sic bych to řekl všem.
A Láska řekla: ‚A teď pohleď sem,
ať vidíš sám, že naše paní není.‘
A já v tom poblouznění
uviděl před sebou svou mrtvou paní,
a jak jsem hleděl na ni,
přišly ji ženy zastřít závojem;
a vypadala vám tak odevzdaně,
jako by říkala: ‚Jsem v míru Páně.‘

A při pohledu na to odevzdání
jsem odevzdaně přivítal své strasti
a řekl: ,Smrti, teď tě budu ctít:
protožes navštívila moji paní,
musíš být šlechetná a plná slastí
a místo zloby mít už se mnou cit!
Jenom se podívej: tak toužím být
co nejdřív tvůj, že jsem už mrtev zpola.
Přijď, když tě srdce volá!‘
A když vše bylo dokonáno, šel jsem
a sotva osaměl jsem,
vzhlédl jsem k výšinám, kde našla klid:
‚Blažený, krásná duše, kdo tě vidí!‘
Vtom jsem se dík vám vrátil mezi lidi.“