To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

A studium jej nedovedlo zaštítit ani před útoky Lásky; ale kdo byla ta paní nelítostná jako kámen, o tom se neví nic určitého

Chci zrovna tak být drsný ve svém psaní,
jako je ve všem drsný vždy ten kámen,
ta paní ze dne na den
tvrdší a krutější na každý cit;
a pro ten jaspis, jenž ji celou chrání,
anebo proto, že hned zase couvá,
se toulec marně vzdouvá
šípem, jenž není s to k ní prorazit;
sama však vraždí a nelze se krýt,
nelze se ubránit těm ranám smrti,
které tě jako chrti
hned dostihnou a lámou každou zbroj:
už nevím, jak a zda s ní vést ten boj.

Vždyť není štít, který by nezlámala,
a není skrýš, do níž by neviděla:
vévodí vždy a zcela
mým myšlenkám tak jako listům květ;
a o můj žal dbá méně, než by dbala
loď o hlubinu ztichlou na sto honů,
ač tíha, pod níž tonu,
se ani nedá veršem povědět.
Ach krutá pilo úzkostí a běd,
která mi skrytě řežeš srdce v těle,
jak to, že ty tak směle
můžeš můj život rvát kus po kuse,
a já se bojím říct, kdo tomu chce?

A vzpomenu-li na ni před očima
ostatních lidí, pak mi srdcem zmítá
spíš strach, zda neprosvítá
a není vidět, o čem přemítám,
než úzkost z toho, že mě Smrt už třímá
tesáky Lásky, které rvou mé smysly
a berou mi tak z mysli
veškerou soudnost, kterou ještě mám.
Do prachu sražen Láskou poznávám
nad sebou meč, jímž kdysi zahubila
Didónu ta zlá síla,
k níž na kolenou volám o soucit:
Láska však zřejmě nemá s nikým cit.

Zvedá vždy znovu paži s tím, že zničí
můj život plný slabosti a strachu,
a tiskne mne v tom prachu
tak na lopatky, že se nevzchopím;
jen moje duše beze slova křičí
a všecka krev z mých žil se žene prudce
do ztrápeného srdce,
které ji volá, až jsem jako stín.
Bodá mě v boku, že ten krutý klín
cítím až u srdce, a napadá mě:
„Zvedne-li to své rámě
jen jednou ještě, budu po smrti
dřív, nežli mě ta rána rozdrtí.“

Kéž rozťala tak na dvě polovice
i srdce té, jež moje srdce čtvrtí;
pak bych se nebál smrti,
do níž se ženu její krásou štván:
ta lupička, ta zrádná vražednice
zabíjí totiž ve dne jako v noci!
Proč neštká bez pomoci
pro mne v té výhni, v níž já pro ni štkám?
To bych hned spustil křik: „Už běžím k vám!“
a s radostí jí do těch plavých vlasů,
pro jejichž zlatou krásu
a prstence tu přijdu o život,
zabořil ruku, tentokrát snad vhod.

A až bych popadl tu krásnou kštici,
ty vrkoče, jež jsou můj bič a metla,
hned za prvního světla,
nepřestal bych si do tmy s nimi hrát;
a jako medvěd, i když žertující,
bych neměl špetku soucitu a něhy
a za všecky ty šlehy
bych se jim pomstil sto a tisíckrát.
A do očí, jež pálí napořád
mé srdce plné ran, bych hleděl zpříma
a nepohnutě svýma
za trest, že vždycky prchá, co má sil;
a potom bych jí s láskou odpustil.

Má kancóno, jdi rovnou za paní,
jež mě tak ranila a jež mi brání
v mém nejvroucnějším přání,
a probodni jí srdce bolestí:
vždyť pomstít se je pro každého ctí!