To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

Všechno, co víme o té paní jako kámen, víme jen z básníkových veršů, jež jistě nebyly pouhým cvičením

Už zase nastal, žel, čas dlouhých stínů
a krátkých dnů, kdy začnou bělat kopce
a kdy už ztrácí barvu všecko kvítí:
jenom má touha neztrácí svou zeleň,
tak pevně prorůstá ten tvrdý kámen,
jenž hovoří a cítí jako paní.

A přitom je ta divukrásná paní
ledová jako sníh, když leží v stínu,
a neroztaje o nic víc než kámen,
ani když vlahý čas už hřeje kopce
a mění jejich úběl v novou zeleň,
jakmile začne rašit všecko kvítí.

Když kráčí s vínkem rašícího kvítí,
vyhání z mysli každou jinou paní;
do zlatých vlasů se jí vplétá zeleň
tak vábně, že tam odpočívá v stínu
i Láska, jež mě sevřela v ty kopce
pevněji nežli vápno ve zdi kámen.

Má větší moc než nejvzácnější kámen,
na rány od ní není žádné kvítí;
proto jsem prchl přes pole a kopce,
abych se spasil před takovou paní:
leč její jas mě dostihne i v stínu,
jejž kladou hory, zdi a hustá zeleň.

Když jednou vyšla přioděna v zeleň,
tak krásná, že by zahořel i kámen,
jako já hořím i k jejímu stínu,
přál jsem si kráčet po louce a kvítí
s ní, plnou lásky jako žádná z paní,
zatímco kolem stály by jen kopce.

Spíš se však vrátí řeky mezi kopce,
než by ten strůmek zahalený v zeleň
zahořel láskou jako jiné paní,
ač by mi stačil za lůžko i kámen
a za potravu do smrti hrst kvítí,
jen kdybych směl žít aspoň v jejím stínu.

Kdykoli kopce začnou tonout v stínu,
zastře jej zeleň, šat té krásné paní,
jako když kámen zmizí v samém kvítí.