To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

Přes všechnu umnost hovořil v nich příliš živý cit: i ten možná patřil k tomu pobloudění, jež mu bude v Očistci vytýkat oslavená Beatrice

Dospěl jsem k tomu bodu zodiaku,
kdy z obzoru se na nebeské báni
rodí jas Blíženců, jen zhasne den,
a Venuše se v dálce ztrácí zraku
v slunečné záři, která padá na ni
tak šikmo, že ji halí závojem,
a Saturn, který mrazí naši zem,
se dlouze třpytí poblíž obratníku,
kde se stín všech těch sedmi planet krátí:
mně to však neukrátí
jedinou z myšlenek a vzlyků,
které mám v duši tvrdší nežli kámen
tím, že v ní tkví ta paní jako kámen.

Už zas se zvedá z etiopských břehů,
z písků, jež nyní slunce rozehřívá,
ten bludný vítr, který zmítá vším
a žene z moře ve svém koloběhu
mraky mlh, do nichž nás pak všechny skrývá,
pokud je jiný nerozvál jak dým;
a když se srazí, víří povětřím
studený sníh a déšť, jenž unavuje,
a tak je vzduch jen samý pláč a tíha:
ve mně však, i když zdvihá
ty svoje sítě před větrem, jenž duje,
Láska dál trvá pro krásu té paní,
jež mi tak krutě vládne jako paní.

Už jsou pryč ptáci, kteří odlétají
za teplem z končin, na něž věčně shlíží
mrazivý Vůz a sedm jeho hvězd;
a ostatní už zmlkli ve svém háji
a kromě chvilek, kdy je něco tíží,
nespustí dřív, než začne svět zas kvést;
a všechna zvěř, jež vzdává Lásce čest,
už také na své touhy zapomíná,
protože zima její zápal tiší:
ten můj však neutiší,
mé sladké myšlenky, ty neodnímá,
ty nepřináší žádná doba roku,
nýbrž má paní v rozpuku svých roků.

Už prošla lhůta, kterou mělo listí,
jež vyrazilo na znamení Skopce
okrášlit svět, a tráva také tlí;
zelené větve zahlédneš jen místy,
jen u vavřínu nebo u jalovce
a dalších stromů s věčnou zelení;
je zase čas těch tvrdých, drsných dní,
kdy umírají všecka kvítka v poli,
jež nevydrží chlad a tíhu jíní:
mně Láska však i nyní
nechává v srdci trn, jenž tolik bolí,
a jsem si jist, že tam už bude věčně,
co budu žít, i kdybych měl žít věčně.

Už opět prýští ze všech zřídel vody
plné par, jež jsou v zemi naměstnané
a teď se z jejích útrob valí k nám;
tam, kde šla kdysi stezka za pohody,
teď teče potok a téct nepřestane,
dokud vír zimy nepřestane sám;
země se leskne jako drahokam,
stojatá voda se zas mění v hladký,
studený křišťál pod sevřením mrazu:
já však i přes tu zkázu
jsem ve své válce neuhnul krok zpátky
a neuhnu; vždyť jsou-li muka slastí,
pak musí Smrt být nade všecky slasti.

Má kancóno, co si však počnu pak,
až přijde zase čas, kdy raší země
a Láska prší ze všech kruhů nebe,
když teď, kdy všechno zebe,
se Láska drží jen a jenom ve mně?
Nic víc než socha, nežli mrtvý mramor,
má-li má milá místo srdce mramor!