To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

Svou vášnivostí, drsností a náročným tvarem to byly opravdu verše, jaké nebyly do té doby napsány

Lásko, vždyť vidíš, že ta krásná paní
nedbá tvé moci celý dlouhý čas,
i když všem jiným vládneš jako paní;
a sotva zjistila, že je mou paní -
dík tvému jasu, jenž mi z tváře září -
je krutější než nejkrutější paní,
takže se zdá, že nemá srdce paní,
ale spíš šelmy tím, jak v lásce mrazí;
a proto ať jsou horka nebo mrazy,
připadá mi, že to snad není paní,
nýbrž jen socha, vytesaná v kámen
nejlepší rukou, která teše kámen.

A já, ač odolnější než sám kámen,
když tě tak poslouchám pro krásu paní,
já tajím ránu, kterou mi vryl kámen,
jíž jsi mě zasáhla tak jako kámen,
který tě sužoval už drahný čas,
takže mi z toho srdce ztuhlo v kámen.
A nenajde se žádný drahý kámen,
ať s jasem slunce nebo s vlastní září,
který by mě svou mocí nebo září
uchránil před tou, jež je jako kámen
a jež mě žene - tím, že věčně mrazí -
v ústrety smrti, jež mě už už mrazí.

Lásko, ty víš, že třeskutými mrazy
se voda mění v křišťálový kámen,
že poblíž pólu, kde jsou stále mrazy,
vzduch tuhne ihned v bílý sníh, jenž mrazí,
takže v těch krajích vládne jako paní
nade vším voda pro ty věčné mrazy;
a tak i mne z té tváře věčně mrazí
a krev mi tuhne v žilách celý čas;
a myšlenka, jež krátí zde můj čas,
se stále sráží v slzy, které mrazí
a kanou z očí tratících svou záři,
jimiž mne protkla tou svou krutou září.

Krása jí dává všechnu svoji záři
a krutost zase všechen chlad, jenž mrazí
a brání, aby zjihla ve tvé záři;
vinou té krásy, která z ní jen září,
vidím jen ji, i když zřím pouhý kámen
či cokoli, nač pohlédnu v té záři.
Pro její oči, jež tak sladce září,
si nevšímám už žádné jiné paní,
leda by cítila víc než moje paní
s tím, kdo jí touží, ať už v nebi září
slunce či hvězdy, sloužit celý čas.
Jen proto toužím žít nějaký čas.

A proto, Sílo, starší než sám čas,
než pohyb a než světlo, které září,
měj se mnou soucit, zkrať ten těžký čas:
protkni jí srdce, už je na to čas,
a zažeň z něho všechno, co tak mrazí
a co mi nechce dopřát klid a čas;
vždyť zastihne-li mě tvůj drsný čas
tak, jak jsem, uvidí ten krásný kámen
co nevidět, jak na mne kladou kámen,
zpod něhož povstanu, až přijde čas,
kdy uvidím, zda někdy žila paní
tak spanilá jak tato hořká paní.

Má kancóno, mám v mysli krásnou paní,
jež ve mně budí, ač je jako kámen,
takový žár, že mne pak všichni mrazí;
a tak zde hořím přes všecky ty mrazy
touhou dát tobě nový tvar a záři,
jakou ti dosud nedal žádný čas.