Černá růže

Krásná černá růže,
s trny dlouhými,
které zabodnou se ti do kůže,
když jí chceš ublížit, když jí nechceš nechat v zemi.

Roste sama v zahradě mezi růžemi červenými,
roste na místě, kde je spousta špíny,
ale daří se jí skvěle, i přestože je osamělá,
protože má něco, co žádná jiná růže nemá.

Má své kouzlo,
má svou originalitu,
někteří si myslí, že představuje zlo,
nebo že zastupuje tmu.

Jsou to však domněnky klamné,
ona je důkazem toho, že všechno co je temné, nemusí být špatné,
ona je důkazem toho, že i to co je krásné,
dokáže velice zraňovat a to je zlé.

Ona však zraňuje proto, aby přežila,
musí bodat, aby se zachránila,
zachránila před všemi, co by jí utrhnout chtěli,
před těmi, co by její život zkrátili.

Nikdo se o ní nestará,
ale proč, to nemám ponětí,
nikdo jí nezalívá,
jen déšť skrápí její lístky okvětní.

Po večerech jí vítr šeptá,
že i když je černá, je pořád krásná,
že i když je jediná svého druhu, nikdy sama nebude,
že vždycky bude někdo, kdo jí pomůže.

I když si tím občas jistá není,
pořád větru věří,
pořád hrdě stojí,
a snáší to, jak se sní každá červená růže měří.

Ví, že jí každá červená růže závidí,
že si každá červená růže přeje, ať na ní slunce nesvítí,
ať jí déšť nezalívá,
každá červená růže jí proklíná.

Přesto by většina z nich chtěla být jako ona,
nebo být alespoň trochu jiná,
né trapná kopie,
kterou už skoro nikdo nechce.

Chtějí být též nezapomenutelné,
chtějí být také tajemné,
ale ví, že nikdy takové nebudou moci být,
a proto se snaží, aby černá růže přestala žít.

Kdo ví, jestli jim jejich plány vyjdou,
jestli někdy na způsob jejího zničení přijdou,
ale i když jí možná někdy zničí,
nikdy jí nevymažou z mysli lidí.

Pořád bude někdo, kdo vzpomene si na ní,
pořád bude někdo, komu do srdce se zapsala,
pořád bude někdo, komu bude líto, že z jeho života zmizela,
pořád bude někdo, kdo se před její krásou i po jejím konci skloní.