Černobílý svět...

Kolik je na světě dobra,
kolik je na světě zla,
jsem ráda, že večer svítí světla,
protože by všude byla jenom tma.

Všude by byla tma, protože je to přirozené,
to se říká, ale co když je to jiné,
co když je pravda ukryta v hloubi toho všeho,
co když smysl světa pochopíme, až když duše opustí naše tělo.

Lidé se mě často ptají, jaký pohled na tenhle svět mám,
odpovídám jim všem takhle,
že za tu dobu co tenhle svět znám,
se domnívám, že všichni skončíme v pekle.

Pokud peklo vůbec je,
každý v něm určitě skončíme,
hůř než zvířata se chováme,
za falešnou masku často svůj obličej schováme.

Děláme to proto, abychom vypadali líp,
nebo proto, abychom odradili nepřítele dřív...,
dřív než nám vrazí kudlu do zad, jako ostatní,
všichni jsme tak zbabělí.

Máme spoustu řečí,
každý z nás nahlas křičí,
ale když má se konat,
vždy si najdeme místo kam se schovat.

Vždy najdeme nějakou výmluvu,
vždy víme, kdo za to může, když spadneme na hubu,
jsme líní hledat pravdu,
všichni jsme jen ovce ve stádu.

Žijeme ve strachu,
že náš život skončí v prachu,
ale tam už dávno je,
pro nás není naděje.

Jsme tolik zahledění do sebe,
přesto všichni tvrdíme, že jsme tu pro druhé,
lžeme sami sobě,
a budeme si lhát, i když už budeme ležet v hrobě.

V životě děláme tolik chyb, ale málo kdy se poučíme,
svým chováním, ač si to neuvědomujeme, ostatní ničíme,
hodně krát v životě nám to dělá dobře a máme lepší náladu,
bereme všechno jako zábavu.

Jsme bezohlední,
pro tenhle svět, pro tuhle generaci jsme naprosto bezcenní,
strašlivá je naše doba,
většinu času trávíme zavření doma.

Bojíme se vlastních stínů,
bojíme se vlastních názorů,
bojíme se poznat nepoznané,
kam to všechno jenom spěje.

Když se dívám na tenhle svět,
chce se mi brečet,
mám vůči všem i vůči sobě vztek,
do lesa chodím křičet.

Jsou mezi námi i vyjímky, to netvrdím,
těmhle lidem se ráda za tenhle všeobecný názor omluvím,
ale těchhle lidí je vážně málo,
míň než kolik se vám za týden snů zdálo.

Já sama k nim nepatřím, přiznávám se vám,
ráda jsem skrytá před tímhle světem,
protože jeho smysl stále postrádám,
ukrývám se na louce, kde ležím na zádech a dělám toulky nebem.

Ptám se, zdali je tam nahoře líp než tady,
jestli ti na hoře mají z našich životů obavy,
jestli se jim líbí, jak tu žijeme,
nebo si už přejí, ať už konečně všichni chcípneme.