Cit který nikdy nepochopím

Cit který každý zná,
cit který skoro každý má,
cit který ti toho hodně dá, ale když odchází pryč,
vezme si toho sebou víc...

Víc než si myslíš,
ztrátou tohoto citu, se dříve nebo později zničíš,
vezme si toho víc, než na co jsi připraven,
zasadí ti ránu, která tě donutí jít do kolen.

Ránu tvrdou a nelítostnou,
i ty nejsilnější si na dno svých citů sáhnou,
cit který ti ale vzápětí,
všechnu naději navrátí.

Ale na tu naději můžeš čekat dlouho,
občas si říkáš, že už znova nepůjdeš do toho,
že ten cit už zažít nechceš,
ale stejně před ním neutečeš.

Neschováš se nikam, najde si tě všude,
dá ti pokoj až budeš ležet v hrobě,
dřív ne... s tím počítej,
ale klidně před ním utíkej.

Klidně si nalhávej, že tě ten cit nedostihne,
že tě vůbec nepotká,
stejně víš, že tenhle cit tě dostane,
jako každého, kdo před ním utíká.

Prostě se z tohohle citu nevyvlíkneš,
tenhle cit není jako oblečení, které ze sebe svlíkneš,
tenhle cit v každém roku života kvete, a nebo zraňuje,
někdo ho nenávidí, jiný ho miluje.

Někdo tenhle cit může sdílet,
jiný se může tiše modlit a čekat alespoň na drobnou odpověď,
jestli ano nebo ne,
každý už dávno ví, o jaký cit že tu jde.

Přesně tak je to láska,
ta naše tajemná kráska,
ta nesmírná potvora,
která každý den zasahuje do našeho života.

Láska a její sladké opojení,
které dokáže způsobit to, že jsme zaslepení,
které dokáže způsobit to, že nás srdce bolí,
které dokáže to, že nás všechny dohromady spojí.