Copak to nevidíš?

Podívám se na Tebe a snažím se smát,
ale musím se sama sebe ptát,
vážně se máš dobře,
vážně si holka myslíš, že skryješ to hoře.

Vidím jak se směješ,
jsi šťastný.. na mě už ani nepohlédneš,
už jsem pro tebe cizí,
vše co jsme zažili rychle mizí....

Nečekala jsem, že zapomeneš,
bolí mě, když vidím že beze mě si v klidu žiješ...
a já v srdci mám skvrnu temnou,
proč už nesdílíš tvůj život se mnou.

Odešel jsi a skoro ses ani nerozloučil,
nechal jsi mě, aby mě žal soužil,
když tě vidím, chybí ty ksichty, které jsme chápali jen my,
chybí mi to, jak jsme si svěřovali naše cíle, sny.

Kam se to vytratilo?
kam to hezké zmizelo?
proč už se nezdravíme,
proč se tváříš, že se neznáme?

Proč se na mě koukáš pohledem opovržlivým,
čím si tohle zasloužím?
proč se mě někdy nezeptáš jak se mám, tak jak ses ptal dříve,
proč mi přijde, že jsou mezi námi mříže...

Přijde mi to jako věčnost, co jsi mi věnoval úsměv milý,
pamatuji si to, jak mé oči smutek kryly,
a pak když jsem se otočila, slzy mi tvář už myly,
neviděl jsi je, utřela jsem je ve chvíli.

Ale přesto jsi viděl můj žal,
a nic jsi s tím nedělal,
seděl jsi a dělal, že se nedíváš, že nemáš zájem,
ale moc dobře jsi věděl, že potřebuji abys mě protáhl rájem.

Přála jsem si, abys něco udělal,
stačilo by mi, kdyby ses jen pousmál...
ale ty jsi vždy uhnul pohledem pryč, snad abys zapomněl na vše,
otočil ses ke mě zády, když mi bylo zle...

I přesto se pořád chci snažit dál,
chci aby ses ke mě zase znal,
chci aby ses na mě zase smál,
ale nepůjde to lehce, chce to... abys také něco udělal....