Démoni v nás

Démoni hluboko v nás ukrytí,
všichni si myslí, že je nikdo nevidí,
ale já moc dobře vím,
že toho mého nikdy neuspím.

V očích odráží se mi jeho zlo,
nutí mě vidět všechny špatné věci okolo,
všechny hrůzy, kterým má lidstvo čelit,
ale zatím pozoruji, jak si každý sám drží svůj vlastní štít.

Žádná spolupráce, každý je sám za sebe,
neskutečná ironie, které se nikdo nesměje,
nikdo se na nikoho nemůže spoléhat,
kdybych byla normální, asi bych se začala bát.

Lidé závidí a lžou si navzájem,
přetvařují se jak na divadelní scéně,
jenže jsou věci, které na démony svádět nemůžem,
né vždy sklízíme jejich sémě.

Lidé si zvykli obviňovat ostatní,
ale své špatnosti v zrcadle nikdy nespatří,
lidé všude čekají zradu,
ale až jim spadne ochranný štít, teprve potom rozpoznají pravdu.

Nebojím se kráčet sama temnou ulicí, když už je dávno noc,
vím, že můj démon by mi přišel na pomoc,
nebojím se být sama sebou,
protože vím, že démoni nejsou ti, co nás životem vedou.

Jsem jiná a ostatní se mě neskutečně bojí,
jak jinak, když každý má strach z toho, čemu nerozumí,
lidé mě soudí za to, kdo jsem,
dělají to jen proto, že nezvládají žít se svým démonem.

Bojí se vlastního stínu, a tak stojí pod lampou,
dávají všem najevo, jací doopravdy jsou,
možná že až se jednou zamyslí,
zjistí, že démoni nám vůbec nevstupují do myslí.

Že za všechno, co děláme, si můžeme jenom my sami,
a démoni se nad tím pouze dobře baví,
a kdo by se taky nebavil,
kdyby zjistil, že svůj vlastní mozek bludy ošálil.