František Halas Opuštěná paleta

Nevím zda báseň právo má
do přesypek veršů svých
prach mrtvých přesypat
troufale tlouci křesadýlkem svým
o křemen mlčení
co vznešené dlí v obrazech

když ví že rámy jednou setřesou
a prohlásí Už vyrostly jsme z nich
a věci v zbroji barevné
znaveně se zády otočí
k plýtvání pochval našich

Tak má to spíše být
by obraz trval v nás
a nebyl viselcem jen v pokojích
o nějž se zavadí když dereme se dny
On vzbouzeti i v nocích má
k stíhání krásy také ke sporům

Sám trhal svět co plod
my hladily jsme stíny nejčastěji
Jsa vyňat z kroužení chtěl tam jen spočinout
kde milost sčesala strom poznání
a láska navála spadalé listí jeho

Bývala plátna matnicí
jíž malíř díval se snad v ráji na kraji
do příprav světelných
a zákal barevný mu mnohdy bráníval
až za ně uvidět A tu on hmatával
a vjížděl poslepu liniím do kšticí

Miloval vzduch ptactvem vypraný
lunu noc bělící
nahé údy ke snění tulíval
a oblakům ve spánku stočeným
ornici stromy města nabízel

Nesmutněte že zchromlo křídlo palety
Zná umění kdož jeho jsou
K ničemu mrtvým vavřín nehojivý

Nehezkne dílo časem běhutým
Postačí očí dík hluboké smeknutí
víček Zdivených víček vašich