Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXXI. Náklonnosti
V krásné zahradě, kde paprsky podzimního slunce zdály se zdržovat
s rozkoší, pod zelenavou již oblohou, na níž plula zlatá oblaka
jako putující kontinenty, čtyři krásné děti, čtyři hoši spolu hovořili,
nabaživše se patrně hry.
Jeden pravil: „Včera mě zavedli do divadla. Ve velkých a smutných
palácích, za nimiž je vidět nebe a moře, mužové, ženy, vážní
a smutní, ale o mnoho krásnější a mnohem lépe odění než ti, které
vidíme všude, mluví zpěvavým hlasem. Vyhrožují si, úpěnlivě pro
sí, trápí se a často kladou ruku na dýku, zastrčenou za pasem. Ach!
to je velmi krásné! Ženy jsou mnohem krásnější a mnohem větší než
ty, které nás doma navštěvují, a ač se svýma velkýma vpadlýma
očima a se svými rozpálenými tvářemi hrozně vypadají, nelze se
ubránit, aby je člověk nemiloval. Je ti úzko, je ti do pláče, a přece jsi
spokojen…
A pak, co je nejpodivnější, máš chuť šatit se týmž způsobem,
dělat a říkat totéž a mluvit týmž hlasem…“
Jeden ze čtyř hochů, který již po několik sekund neposlouchal řeč
svého druha a hleděl s podivuhodnou upřeností na nevím který bod
nebes, řekl náhle: „Podívejte se, podívejte se tamhle…! Vidíte ho?
Sedí na tom malém, osamělém obláčku ohnivé barvy, jenž tiše putuje.
I on, zdá se, jako by i on na nás pohlížel.“
„Ale kdo?“ otázali se ostatní.
„Bůh!“ odpověděl s přízvukem dokonalého přesvědčení. „Ach!
již je velmi daleko; za chvíli již ho nebudete moci vidět. Patrně
cestuje, aby navštívil všecky země. Hleďte, právě míjí tu skupinu
stromů, která je skoro na obzoru… a teď sestupuje za tou kostelní
věží… Ah!
již ho není vidět!“ A dítě zůstalo dlouho obráceno na tu stranu, dívajíc
se upřeně na čáru, oddělující zemi od nebe, očima, v nichž zářil
nevyslovitelný výraz extáze a lítosti.
„Je to hlupák se svým Pánem Bohem, kterého jen on sám může
vidět!“ pravil třetí, jehož celá osobička se vyznačovala zvláštní živostí
a životností. „Já vám budu vypravovat, kterak se mi přihodilo
něco, co se vám nikdy nepřihodilo, a je to trochu zajímavější než
vaše divadlo a vaše obláčky. Před několika dny vzali mě rodiče spolu
na cestu, a poněvadž v hospodě, v níž jsme se zastavili, nebylo
dosti postelí pro nás všechny, bylo ustanoveno, že budu spát
v jednom lůžku se svou vychovatelkou.“ Přitáhl své druhy blíž k sově
a mluvil tlumeně. „To je vám zvláštní, nespat sám a být v jednom
lůžku se svou vychovatelkou potmě. Když jsem nemohl spát, bavil
jsem se tím, že jsem ji hladil, zatímco ona spala, po rukou, po šíji
a po ramenou. Ona má krk a ruce mnohem silnější než všecky ostatní
ženy a pleť její je tak hebká, tak hebká, že byste řekli, že je to papír
na psaní nebo hedvábný papír. Působilo mi to takovou rozkoš,
že bych byl dlouho pokračoval, kdybych byl neměl strach, strach
předně, že ji probudím, a pak ještě strach, já nevím z čeho. Pak
ponořil jsem hlavu do jejích vlasů, jež jí visely na záda, husté jako
hříva, a ty voněly tak krásně, ujišťuji vás, jako právě nyní květiny
v této zahradě.
Až budete moci, zkuste to udělat jako já, a uvidíte!“
Mladý autor tohoto zázračného odhalení měl při vypravování
své povídky vyvalené oči v jakémsi omámení nad tím, co posud
pociťoval, a paprsky zapadajícího slunce, proklouznuvší rusými
kadeřemi jeho rozcuchaného vlasu, tam zažíhaly jakousi sirnatou
aureolu vášně. Bylo lehko uhádnout, že tento hoch nebude mařit svůj
život hledaje Božství v oblacích a že je častěji nalezne jinde.
Konečně čtvrtý řekl: „Víte, že se doma příliš nebavím; nikdo mě
nikdy nevodí do divadla; můj poručník jest příliš lakomý; Bůh
nezabývá se mnou a mými strastmi, ani nemám krásnou
vychovatelku, s kterou bych se mazlil. Často se mi zdálo, že mou
rozkoší bude kráčet vždy přímo vpřed, aniž bych věděl kam, aniž by se
kdo o to staral, a vidět vždy nové země. Nejsem nikdy nikde spokojen
a myslím vždy, že jinde bych byl spokojenější než tam, kde jsem.
Nuže!
Viděl jsem na posledním výročním trhu v sousední vesnici tři lidi,
kteří žijí tak, jak já bych chtěl žít. Vy ostatní jste si jich nevšimli. Byli
velcí, skoro černí a velice hrdí, ač byli v hadrech, a bylo vidět, že
nikoho nepotřebují. Jejich velké temné oči se úplně rozzářily, když oni
hráli; hráli způsobem tak překvapujícím, že bylo člověku brzo do
tance, brzo do pláče či do obojího najednou a že by se člověk skoro
zbláznil, kdyby poslouchal příliš dlouho. Jeden jezdil smyčcem na
svých houslích a zdálo se, že vypravuje nějaký zármutek, druhý,
skákaje paličkou po strunách jakéhosi malého piana, které mu viselo
na řemeni na krku, jako by se vysmíval bědování svého souseda,
zatímco třetí udeřil občas na své činely s neobyčejnou divokostí. Byli
tak spokojeni sami sebou, že pokračovali ve své divošské hudbě,
i když dav se rozptýlil. Konečně sebrali svoje sous, naložili si svá
zavazadla na záda a odešli. Já, chtěje vědět, kde bydlí, šel jsem
z dálky za nimi, až na okraj lesa, kde jsem teprve pochopil, že nebydlí
nikde.
Tu jeden řekl: ‚Máme postavit stan?‘
‚Věru ne!‘ odpověděl druhý, ‚vždyť je tak krásná noc!‘
Třetí počítaje příjem pravil: ‚Ti lidé nemají smysl pro hudbu
a jejich ženy tančí jako medvědi. Naštěstí dřív než za měsíc budem
v Rakousku, kde nalezneme roztomilejší lid.‘
‚Udělali bychom snad lépe, kdybychom zaměřili do Španělska;
hle, roční doba pokročila, prchněme před dešti a zavlažujme jen svá
hrdla,‘ řekl jeden ze druhých dvou.
Zapamatoval jsem si vše, jak vidíte; konečně vypili každý skleničku
kořalky a usnuli, s čelem obráceným ke hvězdám. Napřed
chtěl jsem je poprosit, aby mě vzali s sebou a naučili mě hrát na své
nástroje; ale neodvážil jsem se, patrně proto, že je vždy velice těžko
rozhodnout se k čemukoli, a také proto, že jsem se bál, že bych byl
dopaden dříve, než bych se dostal z Francie.“
Tváře ostatních tří soudruhů, v nichž jevilo se málo zájmu, poučily
mě, že ten hoch je již nepochopen. Hleděl jsem naň pozorně; v jeho
oku a v jeho čele bylo cosi předčasně osudového, co vzdaluje
obyčejně sympatii a co, nevím proč, vzbuzovalo mou do té míry, že
okamžik měl jsem bizarní myšlenku, že snad mám bratra, jejž sám
neznám.
Slunce zapadlo. Slavná noc zaujala své místo. Děti se rozešly
a každé šlo nevědomky, podle okolností a náhod, za svým zrajícím
osudem, skandalizovat své bližní a gravitovat ke slávě či k bezectí.