Jednou přijdeš

Vím, že existuješ,
vím, že už si pro mne jdeš,
neutíkám, neschovávám se,
už bylo dávno načase.

Pomalu spatřuji tvou přítomnost,
vkrádáš se tiše jako nevítaný host,
jsem unavená, a tak si přeji, ať už mě dále nenecháváš čekat,
je mi jedno, že nemáš kam spěchat.

Nemám strach, stejně se vrátím tam, kde to už dávno znám,
čím jsem starší, tím pomaleji utíkám,
vtip je v tom, že tohle není závod,
dříve či později zmizí i poslední opěrný bod.

Je zbytečné se teď bát,
když jsem to chtěla tolikrát uspěchat,
co se má stát, stane se,
všechno má omezený čas na téhle planetě.

Odejdu a navrátím se zase zpět,
vrátím se s pocitem, který poznal Kolumbus, když objevil Nový svět,
ale mezitím budu mít sen jako Martin Luther King,
můžete mě zkoušet hledat, ale nenajde mne ani Bing.

Ale neloučím se, protože se všichni ještě potkáme,
život není matika, abychom hledali neznámé,
a smrt zase není nula,
co bylo, může býti znova.

V životě je někdy těžké se smát,
ale ještě těžší je milovat,
není snadné odpouštět chyby své, natož ostatních,
ale všechna zlost a nenávist se jednou rozpustí jako sníh.

Čekám, až přijdeš a zatím čtu mezi řádky,
vidím světlo uvnitř husté tmy,
ale není to proto, že bych umírala,
to jen pravda přichází čistě rozzářena.

Vzpomínky se skládají jako puzzlíky do sebe,
a pak stoupají jako hvězdy na nebe,
jednou zase spadnou, a pak si opět vzpomenu,
co mi dalo důvod k úsměvu.

Čekám a uvědomuji si, jak ráda bych zase tančila v dešti,
jak ráda bych si zase zpívala kde chci,
jak ráda bych se opět smála s někým,
kdybych byla čas, říkala bych si, kam tak rychle letím.

Chtěla bych být jako Malý princ a nikdy nevyrůst,
ale je to stejně beznadějné jako pro zlaté prasátko držet půst,
život nikdy nebude jako z knihy,
ale je důležité nezapomenout na žádnou kouzelnou chvíli.