Jen vítr...

Jen vítr cuchá moje vlasy,
když mě hudba vyzve k tanci,
jen vítr hladí mou tvář,
jen vítr odfoukl mou rozlomenou svatozář.

Jen vítr pohání mě dopředu,
je mu jedno jakou mám zrovna náladu,
jen vítr moje slzy suší,
jen vítr šeptá mi do ucha, že mi to sluší.

Jen vítr se mi nesměje,
jen vítr mi nic zlého nepřeje,
jen do větru můžu křičet svoje přání,
stále znovu a bez přestání.

Jen vítr se snaží odehnat mojí špatnou náladu,
jen vítr ví, jakou mám na střeše opravdovou zábavu,
jen vítr mě nesoudí,
to jaká jsem mu nevadí.

To jen vy lidi máte pořád nějaký problém,
před každým se chováte jinak, jen abyste udělali dojem,
pomlouváte se navzájem,
to já a vítr jiný život žijem.

Jen vítr plní mé přání,
vždy mraky dohromady srazí,
když si přeji, aby začalo pršet,
škoda jen že bude navždy mlčet.

Protože si mnohdy říkám,
že lepšího kámoše než je on nemám,
touhle básní mu chci poděkovat,
za to, že se v jeho proudění mohu schovat.

Pro některé je vítr nepříjemný,
pro některé zase chladný,
ale pro mě je naprosto úžasný,
ráda se nechám hýčkat v jeho náručí.

On je vlastně jediný, kdo mě objímá,
není jako vy lidi, on s objetím problém nemá,
nikdy se na mě nezlobí,
nikdy mi neublíží ani mě nezraní.

Měli byste se od něj hodně učit,
začněte třeba tím, že ostatní kolem sebe přestane mučit,
že se zamyslíte nad svým chováním,
a já vám to, co jste mi provedli jednou třeba odpustím.