Konec hry

Už dál nebudu hrát tvojí hru,
a rozhodně se nebudu držet tvých pravidel, už nikdy víc,
už na sebe nenechám řvát ať držím p*ču, ať držím hubu,
tvoje slova pro mě neznamenají nic.

Vnímám, co na mě řveš,
ale mě už se pod kůži dostat nemůžeš,
můžeš mě zesměšňovat, nadávat mi,
ale pro mě si ztratil váhu jako člen rodiny.

Neříkám, že tě nemám ráda, to fakt ne,
ani netvrdím, že tě nechci znát,
ale prostě nejsem tvoje hračka, se kterou by sis mohl hrát,
už bylo dost chvílí v mém životě, kdy mi bylo kvůli tobě zle.

Už bylo dost chvílí, kdy jsem to tu chtěla zabalit navždy,
už bylo dost myšlenek na sebevraždy,
už nedovolím, abych si připadala jako nicka, protože to nejsem,
už nikdy ti nedovolím mě chytnout pod krkem a pak mě pustit na zem.

Nikdy nezapomenu na svoje dětství,
nikdy nezapomenu jak jsem do polštářů mlátila vztekle pěstí,
už nikdy víc ti to nedovolím,
možná že vypadám jako špejle, ale věř, že já se tak snadno nezlomím.

Už tolikrát si mě srazil k zemi, ale já stále stojím na nohách,
stále z tebe nemám strach,
ani ho nikdy mít nebudu, stejně tak respekt a úctu,
tohle vše jsi ztratil, všechno to šlo k čertu.

Přísahám, že jestli na mě ještě jednou ruku vztáhneš,
už nikdy mě neuvidíš, možná že takhle konečně svého cíle dosáhneš,
nikdy nezapomenu na tvůj výraz, když jsem se zeptala, jestli se mám zabít,
jestli ti pak bude konečně líp.

Nikdy nezapomenu, jak ses tvářil, když jsem dokončila celou větu,
křičela jsem tak nahlas, jako bych to chtěla sdělit celému světu,
a ty jsi jen stál a nevěděl co na mě zařvat zpět,
avšak věta drž p*ču byla taky dobrá odpověď.

Nesnáším tvoje chování,
nesnáším tvé jednání,
přesně vím, co bys mi řekl, kdybys tohle četl,
jestli se ti tu nelíbí sbal si věci a vypadni a k tomu bys mi něco vyčetl.

Popravdě už tolikrát jsem chtěla vypadnout pryč,
už tolikrát jsem chtěla zmizet,
vím, že bych ti nikdy nezačala chybět,
ale pořád je tu důvod, kvůli kterému nezahodím klíč.

Nikdy nezapomenu na škrcení před zrcadlem,
ani na to jak si mi málem o to zrcadlo rozbil hlavu,
tehdy jsem se ti vyškubla a zařvala: co to ku*va děláš, dal si mi facku,
to už bylo moc a má reakce přišla tak rychle, jako bolest po bodnutí špendlíkem.

Nikdy nezapomenu na ten výraz absolutního nechápání,
bála jsem se, co bude dál, ale hřál mě pocit zadostiučinění,
a pak večer ses se mnou bavil jakoby se nic nestalo,
to mě úplně šíleně deptalo.

Ale od té doby jenom křik a žádná rána nepřišla, i když si chtěl,
často jsem tě viděla napřahovat a pak jakoby sis vzpomněl,
že by to mělo přece jen účinek,
že by to zanechalo stopu, která tlumí vztek?

Nevím a je mi to jedno,
stejně už nemáš žádný způsob, jak mě shodit na dno,
můžeš mě vyhodit na ulici anebo mě zbít do krve nebo třeba zabít,
ale i jako mrtvola na odpor budu dost síly mít.

Mé poslední verše v téhle básni budou tato,
už na mě nemůžeš, už nikdy více,
všechny tvé snahy zničit mě... uhasím jako svíce,
ale i tak ti přeji hodně štěstí t***.