Konec snění

Známý hlas zní pokojem,
zahalen je závojem.
Závojem zloby, závojem hříchu,
pocit jak bys polknul pýchu.

Zvláštní je ladění hovoru,
chvíli si připadáš snad jako v hororu.
Nepříjemné tóny zní,
vedle tebe dívka sní.

Sní o svém princi, sní o svém životě,
její tvář bledá je, halená v temnotě.
Chmurné jsou vzpomínky, planá je naděje,
v koutku duši své doufá, že se nic neděje.

V blaženém bezpečí snové scény,
beznaděj zavřená mezi čtyři stěny.
Oči jí cukají, úsměv se tvoří,
bez zloby ty stěny boří.

Jedna kapka, druhá třetí,
kapky krve k zemi letí.
Roztříští se naděje,
zase se nic neděje.

Usměj se má princezno, přišel nový den,
nastal zase čas ukončit tvůj sen.
Jsi tu se mnou sama sebou,
tak rád sdílím chvíle s tebou.

Osud snad jen pleticha,
další ráno utichá.
Kapky krve na polštáři,
krásné oči v slunci září.

Krásná duše v černém rouchu,
v srdci plno rampouchů.
Sama, spolu, bez sebe,
letěli jsme do nebe.

Za krátký okamžik zaplatit daň,
natáhni ke mně svou hebkou dlaň.
Krvavá cestička tvoří se v naději,
bolest tak slastnou, chceš poznat hlouběji.