Květy na můj hrob

Cítím pocit nepopsatelné svobody,
cítím, že jsem zpřetrhala od života okovy,
po dlouhé době se zase cítím volná,
připadám si stará ale přesto mi přijde, že jsem úplně nová.

Ležím v trávě, cítím se krásně,
zápěstí rozřezané do krve,
že umírám je mi jasné,
také je mi jasné, že se nedostanu do nebe.

Stejně jsem tam nikdy nechtěla,
navíc nejsem anděl, abych vzhůru letěla,
tričko už mám celé zabarvené dočervena,
rány na krku, na rukách, na nohách.... taková je za naivitu cena.

Od smrti mě dělí jen krůček, asi bych měla vyslovit svá přání poslední,
prosím, nedávejte mi na hrob kytky pohřební,
prosím, nebrečte nad hrobem mým,
prosím žádný smutek... pryč s ním.

Trávě mě naposledy na obličeji šimrá,
trošku divný je pocit, že mě již brzy přikryje hlína,
ale nemám strach,
stejně neucítím, jak se měním v prach.

Neucítím, jak brouci požírají moje tělo,
neucítím bolest na mé hrudi,
vždyť přece mrtvý jsou na cit chudí,
a proč jsem to udělala?? protože se mi chtělo.

Už mě nebavilo trpět,
už mě nebavilo brečet,
už mě omrzel tenhle svět,
až odejdu, nebude možnost vrátit se zpět.

Už jsem nechtěla mít starosti až na strop,
prosím, nedávejte květy na můj hrob,
prosím nezapalujte svíce,
akorát vás to bude bolet více.

Prosím, zapomeňte, že jsem kdy žila,
prosím, odpusťte mi, pokud jsem vám ublížila,
nebylo to schválně,
ale to nepochopíte, pokud nepoznáte jaké to je být na dně.

Zapomeňte na mé činy,
zapomeňte mé jméno i příjmení,
přestaňte mít pocit viny,
protože už se stejně nic nezmění.

Vymažte mě ze vzpomínek svých,
protože už nikdy neuslyšíte můj smích,
prosím nenechte mi udělat pomník,
úplně postačí, že mě do země skryje hrobník.

Budu navždy ukrytá před všemi a před vším,
už nemám dost sil psát,
život je hra a já už jí dávno přestala hrát,
mějte se... já končím,
prosím, opravdu neplačte nad mým hrobem,
jen mi naposledy dejte sbohem....