Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXII. Soumrak
Je podvečer. Veliké uklidnění nastává v ubohých duších, znavených
denní lopotou; a jejich myšlenky nabývají nyní jemných a nejasných
barev soumraku.
A přece z vrcholů pohoří doléhá k mému balkonu průzračnými
mlhami večera veliký řev, složený z celého množství disharmonických
výkřiků, jež prostor mění v pochmurnou harmonii, jako harmonie
blížícího se přílivu nebo probouzející se bouře.
Kdo jsou ti nešťastníci, jež večer neutiší, a kteří jako sovy považují
příchod noci za znamení k reji duchů? To zlověstné houkání
k nám zalétá z černého hospitalu, sedícího na temeni hory; a večer,
pokuřuje si a pozoruje klid nesmírného údolí, posetého domy, jejichž
každé okno praví: „Zde je nyní klid; zde je rodinné štěstí,“ mohu,
když vítr dýchá odtamtud shora, kolébat svou udivenou mysl
tímto napodobením pekelných harmonií.
Soumrak vydražďuje šílence. Pamatuji se, že jsem měl dva přátele,
kteří za soumraku stávali se úplně nemocnými. Jeden zneuznával
pak všecky vztahy přátelství a slušnosti a týral jako divoch každého,
kdo mu přišel do rány. Viděl jsem jej, kterak hodil vrchnímu číšníku
na hlavu výtečné kuře, v němž se domníval vidět jakýsi urážlivý
hieroglyf. Večer, předchůdce hlubokých rozkoší, kazil mu nejchutnější
věci.
Druhý, uražený ctižádostivec, stával se, čím více se den nachyloval,
kyselejším, zasmušilejším, hašteřivějším. Shovívavý a družný
ještě za dne, večer byl nemilosrdný; a jeho soumraková mánie
neobracela se jen proti jiným, ale i proti němu samému.
První zemřel šílený, nejsa schopen poznat svou ženu a své dítě;
druhý nosí v sobě nepokoj věčné nespokojenosti, a kdyby byl obdařen
všemi poctami, jež mohou nabídnout republiky a knížata, myslím,
že soumrak roznítil by v něm ještě tu žhavou touhu po imaginárních
vyznamenáních. Noc, jež vrhala své temno v jejich ducha,
rozžíhá světlo v duchu mém; a ač to není nic vzácného vidět, kterak
táž příčina působí dva opačné následky, jsem tím vždy jako zaražen
a poplašen.
Ó noci! ó občerstvující temnoty! Jste pro mne signálem vnitřní
slavnosti, jste osvobozením z úzkosti! V samotě plání, v kamenných
labyrintech veleměsta, v jiskření hvězd, v rozzáření svítilen, vy jste
ohňostroj bohyně Svobody!
Soumraku, jak jsi něžný a sladký! Růžové svity, jež vlekou se ještě
na horizontu jako agonie dne pod vítězným útiskem noci, ohně
kandelábrů, které tvoří skvrny temné červeně na posledních slávách
západu, těžké draperie, jež viditelná ruka přitahuje z hloubek
Východu, to vše podobá se složitým citům, jež zápasí v srdci člověka
v slavnostních hodinách života.
Přirovnal bych tě ještě k podivné róbě tanečnice, kde průzračný
a temný gáz dává prosvítat tlumenému lesku nádherné sukně, tak
jako pod černou přítomností proniká rozkošná minulost; a hvězdy
chvějící se zlatem a stříbrem, jimiž je poseta, znamenají ty ohně
fantazie, jež se plně rozhoří jen pod hlubokým smutkem Noci.