Malé básně v próze Charles Baudelaire

XLVI. Ztráta aureoly
„Jakže! vy zde, můj drahý? Vy, a na špatném místě? vy, jenž pijete
kvintesence! vy, který jíte ambrosii! Opravdu, to mě překvapuje.“
„Můj drahý, znáte mou hrůzu před koni a vozy. Právě teď, když
jsem ve velkém spěchu přecházel boulevard, jak jsem skákal v blátě
tím pohyblivým chaosem, kde smrt cvalem přibíhá ze všech stran
zároveň, sklouzla mi při náhlém pohybu z hlavy moje aureola do
bláta na dláždění. Neměl jsem odvahy ji zvednout. Soudil jsem, že je
méně nepříjemné ztratit své odznaky než dát si přerážet hnáty. A pak,
řekl jsem si, neštěstí je přece k něčemu dobré. Nyní se mohu procházet
inkognito, dělat nízké skutky a oddávat se zkaženosti jako obyčejní
smrtelníci. A tu mě máte, zcela podobného vám, jak vidíte!“
„Měl byste aspoň dát na nárožích ohlásit tu aureolu nebo ji dát
hledat policií.“
„Opravdu ne! Je mi tu dobře. Vy jediný jste mě poznal. Ostatně
důstojnost mě nudí. A pak myslím s radostí na to, kterak nějaký
špatný básník ji zdvihne a nestoudně si ji posadí na hlavu. Učinit
někoho šťastným, jaká to rozkoš! a zvláště učinit šťastným někoho,
kdo mi bude k smíchu! Pomyslete si X nebo Y! jak to bude směšné!“