Nemocniční myšlenky....

Ležím na lůžku,
křečovitě svírám v ruce tužku,
a píšu tyhle verše,
o tom jak se mi dýchá těžce..

Každý nádech bolí, jako by mě bodl do hrudi nůž,
zadržuji slzy, kdy to skončí už,
doktoři říkají, že mi nic není,
tak proč jsem bolestí připoutaná v posteli?

Odběry krve jsou prý dobré,
ale mě přijde, že každou chvíli budu ležet v hrobě,
koukají se na mě, jako bych si to vymýšlela,
všichni se mě ptají, která věc to spustila.

Doktoři a doktorky to by mě zajímalo taky,
ležím a hlavou mi běhají myšlenky, ze kterých se chvěji strachy,
nádech, výdech, teď není čas na rozpaky,
musím být v klidu, abych mohla domů zpátky.

Nemyslím na tu bolest, snažím se spát,
ale sama se ptám, co by se mohlo stát,
bolí mě to, mám chuť řvát,
ale že je mi fajn, se snažím hrát.

Né protože bych chtěla doktorům lhát,
ale snažím se uklidnit sama sebe,
chci se zvednout z postele a na nohou stát,
hlavu namířenou na nebe.

Na nebe, které mi zakrývají žaluzie,
přijdu si jak krtek, který ve tmě žije,
ve své temné noře, ukrytý před zrakem světa,
ach... jak pravdivá je tahle věta.

Jak vstávám zrychluje se mi tep,
začíná se mi zrychlovat dech,
ne ne klid... máš dýchat pomalu, nebo budeš mít pořádný pech,
opláchni si obličej vodou, která je jak led.

Vážně miluji tyhle stavy,
vážně zbožňuji své obavy,
vůbec mě neštve ten primář s jeho teorií,
to si vážně myslí, že to takhle spraví...?

Milé slyšet od něj, že by to řešil tak, že bych dostala,
a už bych to nikdy neudělala...
jako bych mohla za to, že nemůžu dýchat,
jako bych mohla za to, že při nádechu mě v hrudi začne píchat...

Vážně skvělý doktor tohle je,
jeho teorie mi určitě hrozně pomůže....
nejlepší na tomhle všem je, že mě domů pustí,
i když mě to pořád strašně bolí.. mám to ale štěstí.......