Odlétám...

Odlétám na slzách smutku,
snažím se srdce zbavit zármutku,
jenže to nejde,
doufám, že mě to brzy přejde.

Má mysl odchází do lepších míst,
a ty nemůžeš nic říct,
už jsi toho řekl dost,
teď si připadám jak v tvém životě host.

Přijde mi, že jsem odlétla do jiného světa,
přijdu si jako sketa,
přijdu si jako věc, kterou nikdo nepotřebuje,
srdce se mi strachem chvěje.

Ptám se sama sebe,
proč mě tělo nějak zebe,
proč úsměv na mé tváři kamení,
je to snad nějaké znamení.

Proč mě očí pálí,
proč mě všechno bolí,
proč mám myšlenky, které neznám, myšlenky co nejsou moje,
copak se to se mnou děje?

Proč chci křičet, proč se chci i smát,
proč mám chuť na jinou osobu si hrát,
odlétám pryč, abych našla sama sebe,
poletím, dokud se nedotknu nebe.

A i když možná spadnu na zem,
i když se budu muset postavit proti všem,
zase se zvednu,
nejsem kámen, já nepůjdu ke dnu.

Nevzdám se a najdu smysl, který postrádám,
veškerou snahu do toho dám,
najdu způsob, jak se v sobě vyznám zas,
hlavně potřebuji na své straně čas.

Chci to stihnout dřív, než zestárnu,
dřív než mé tělo pozná urnu,
chci to stihnou dřív, než začnu šedivět,
potřebuji si to zapamatovat, ale nejdřív se to dozvědět.

Poletím jako balónek s héliem,
klidně obletím celou zem,
proletím klidně celý vesmír nekonečný,
jen abych znovu poznala sebe a své cíle, sny.