Okno do duše

Říká se,
že oči jsou okno do duše,
co je ale zajímavé,
je to, že mé oči jsou trochu jiné.

Když se do nich podíváš, uvidíš to, co chci abys viděl,
nikdy nikomu nedovolím, aby na to, co skrývám přišel,
protože už lidem nevěřím,
proto jim své tajemství nesvěřím.

Byl jeden člověk, kterému jsem věřila,
kterého jsem si nesmírně vážila,
ale to co jsem cítila já, u něj nebylo stejné bohužel nebo bohudík,
nevím co je lepší, ale i tak se s tím musím naučit žít.

City umí hodně zraňovat,
a proto mám strach znovu milovat,
bojím se lásky,
ze vzpomínek tvoří se mi vrásky.

Vzpomínám si, jak jsem ti to chtěla všechno říct,
ale tvé chování mi naznačilo, že je zbytečné ti to říkat,
nechala jsem se obavami zmítat,
a nakonec jsem musela nechat naději odejít.

Bylo zbytečné snažit se o změnu,
když tvé srdce nebylo schopné citu,
bylo zbytečné zůstávat, když jsem tím ničila sama sebe,
nemohla jsem zůstat vedle tebe.

Omluvám se za to, že jsem ti pravdu neřekla,
že jsem jak zbabělec utekla,
ale mé srdce začalo praskat,
musela jsem se před pravdou schovat.

Nejen před pravdou,
ale také před tebou,
každá tvoje srandička, každá tvá provokace,
mi dávala důvod, abych si myslela, že je tu šance.

Šance na to, že tvé srdce jednou roztaje,
všechno to byly jen plané naděje,
tvé srdce nedokáže milovat,
protože mu nikdy nedovolíš roztát.

Je to velká škoda,
tak velká, že mi dochází slova,
tak velká, že jsem se uzavřela sama do sebe,
a snažím se zakrýt to, jak mě srdce zebe.

Přetvařuji se a nikdo to nepozná,
to protože si to má duše přiznat odmítá,
hodně lidí si myslí,
že do mě vidí.

Ale nemají ani zdání,
co všechno je ve mně ukryto,
mé oči jsou jako mořské dno,
které ryby chrání.

Až na to že ty ryby,
jsou mé myšlenky a sliby,
také všechny moje chyby,
a hlavně pocit viny.

Mé oči jsou temné a lehko se v nich ztratíš,
můžeš se do nich dívat hodiny, ale pravdu neodhalíš,
i kdyby si se snažil sebevíc,
nevyčteš z nich vůbec nic.