Pocta A.Rimbaudovi

Vlčice, říjíš v bezsněžném lednu,
ve stehnech hraje ti každý přehebký sval,
když vilnost leptáš mlsně!
Trpím tím v ďábelském odboji,
že Hesperidky nevěnují mi jablko,
kdy má ústa nebudou nikdy k ničemu!
Viděna rádo přes růžové brýle
a přec tě duha neodnese,
ježto v podočí máš kruhy,
nejapná a plna chyb
jsi jako anděl v rukou rasa,
připálená k lenošce,
mdlá zlekaná blondýno!
Okrašluješ neřesti,
lstivě zmatky dávíš v krev,
již proléváš jednou za měsíc,
a já? Chráním se robinsonád!
Naléhavým hlaholem života v rozpuku
vzpěníš nahodilost Múze zapomnění-
to zpěvná náruč se tě zříká,
když znovu si okousala drápy,
jenže už je neplive na podlahu.
Zoufám si, jak nevinný na hranici,
jako kdysi,
a až odletí má duše v dýmu,
prudčeji nežli příval slaných slz,
mí soudci vyjedou si na štvanici
a svá tučná břicha povalí koním na šíji
jako vykupující kříž,
jenž tak oddaně nosíš na krku,
falešný hedváb odpustků,
nedbaje již jejich zmítání,
tak bylas mimo sebe!

6.1.2012