Bouřka

Slyše tón, jenž mé srdce sladce jímá,
s nímž Váš hlas souzní,
jemu propadám přerad,
na mysl mi nepřichází jiná,
kdy měsíční zář láskou hovoří.
Hle, již hodina, v níž vichřice
tlačí nazpět volání ptáků jim do hrdel,
zplihlá zeleň, z níž rosa stéká na střevíce
a zaplétá se hmyzu do křídel,
Vaše srdce mění poznenáhlu v ledovec
a i šibenice je mi menším zlem,
v divém čase, kdy stíny větvoví
přilepují se k zemi jak klec,
v níž miloval jsem Vás plamenným okem.
Paprsek měsíce a přespříliš bláhových vět,
v dlážděném dvoře podobá se dlouhé věži,
jež odbíjí půlnoc, jaký zvučný zpěv,
jenž rušen je supy, jenž výhružně krouží
nad zbytky milostných vyznání,
jichž pohrdla jste s nachýlenou šíjí.

Bouřka v létě 2012