Podzimní melancholie...

Jaký smysl má život, který nechceš žít,
jaký je důvod držet někoho někde, kde nechce být,
jaký význam má učit někoho snít,
když ten dotyčný chce mrtvý být....

Přemýšlím jak je možné,
že mě napadají tyhle verše hrozné,
sedím v parku a pozoruji listy padající k zemi,
dochází mi, jak se všechno mění.

Zkažená doba, zkažený lidi,
upřímně se nedivím těm, kteří se touží dostat nahoru k nebi,
je podzim, všude krásné barvy a já jsem tak znechucená,
dovoluji si souhlasit s větou, že za život je krutá cena.

Falešné obličeje, falešné řeči,
móda dnešní doby jsou prázdné mozky,
všichni mají nasazené masky,
a pod nimi zkroucený obličej v křeči.

Je podzim a listí k zemi padá,
celá moje zem, celá Evropa, celý svět... jak květina uvadá,
pomalu a jistě jde všechno do háje,
všechno upadá a lidem chybí naděje.

Kde jsou vidiny lepších dnů,
kde odpočívají trosky našich snů,
kde je ta chuť něco změnit,
všichni jsou schovaní v ulitách a odmítají cokoliv řešit.

Je podzim a venku začíná být chladno,
ale to je jedno, protože všechno dobré už dávno zmrzlo,
je podzim a venku začíná být tma,
ale i tohle je jedno, protože všichni žijeme životy bez světla.

Všichni jsme schovaní ve tmě a děláme, že se nás to netýká,
a právě kvůli tomu nám štěstí a víra utíká,
zabedněná okna, zabedněná srdce,
kolik z vás by podalo pomocné ruce?

Je podzim, lidé se přestávají starat o své zahrady,
a tak obrůstají plevelem,
stejně jako naše duše, naše zem,
vážně jsme to takhle chtěli?

Nemyslím si, že tohle byl náš záměr,
nemyslím si, že tohle je správný směr,
nemyslím si, že na téhle cestě bude nějaký cíl,
notak lidi už se vzpamatujte a zabojujte ze všech sil.

Ještě není pozdě to změnit,
ještě není pozdě si chyby uvědomit,
ještě není pozdě začít věřit,
tak strhněte masky, vylezte ze skrýší a začnete věci měnit!