Stařeček a život

Říkal mi stařeček jeden den,
že život je jako honba za pokladem,
pořád něco hledáme, někam se ženeme,
ale stejně jednou oči navždy zavřeme.

Říkal mi stařeček,
život je jako běh na dlouhou trať,
buď se drž své cesty,
anebo se na ní provždy ztrať.

Říkal mi stařeček, život je jako růže,
zasadíš ji, zaléváš ji, pečuješ o ní,
žádná věda to přeci není,
ale stejně jednou zvadne a už jí nic nepomůže.

Říkal mi stařeček,
v životě budou chvíle,
kdy tu budeš pro ostatní a oni pro tebe,
ale jednou všichni zmizí a ty budeš chtít za nimi do nebe.

Říkal mi stařeček, život je jako narozeninový dar,
jako malý se na něj budeš těšit, budeš z něj strhávat papíry,
ale čím budeš starší, bude ti jedno, jestli ti někdo nějaký dal,
a na sfouknutí svíček ti už nebudou zbývat síly.

Říkal mi stařeček, že život je jako žvýkačky,
ze začátku jsou skvělý a šťavnatý,
ale pak pomalu začínají být bez chuti,
a nakonec jich máš plné zuby.

Říkal mi stařeček, že by život přirovnal k autu,
které jezdí dokud to jde,
ale jednou až se rozbije,
a opravy mu už nepomůžou... půjde do šrotu.

Říkal mi stařeček, život je jako nemoc,
na kterou nikdo nehledá lék či pomoc,
nikdo tuhle nemoc neřeší,
protože každý ví, že se z ní jednou vyléčí.

Ach starče, stařečku, můj dědu,
dovol mi, abych za tebe a tvá moudra uronil slzu,
byl jsi součást mého života, jako je součástí těla hrb,
ach dědo, dědečku, škoda že už mi tě vzala smrt.