Temná poezie

Chtěla jen pochopení,
chtěla slyšet, že ho to mrzí,
ale on její city ignoroval,
ona milovala, on jí ubližoval.

Bral jí jako panenku na hraní,
ale jak už to bývá, lidé nejsou bezbranní,
a tak rozhodla se odejít,
vzala emoce a šla je zahodit.

S cigaretou v puse,
s žiletkou v ruce,
s práškama v žaludku,
usne už za chvilku.

Přemýšlí, leží,
trápí se, brečí,
teče jí krev,
ztrácí se tep.

Nevnímá, necítí,
smrt už si jde pro ní,
ruku v ruce,
dobušilo srdce.

Mrtvola na zemi,
s úsměvem na tváři,
všude ticho a tma,
další zmařená cesta života.

Hluboko v lese,
kde osika se třese,
plíží se stín,
černý jak splín.

Dotýká se mrtvého těla,
dívky duše ale už dávno odletěla,
stín však bere si tělo celé,
táhne ho po cestě listím zasypané.

V malé jeskyni ukryto je,
nikdo už ho víckrát nenajde,
dívka nikomu nechybí,
její kůže, svalstvo, všechno tlí.

Po týdnu už ji nikdo nepozná,
nikomu se vůbec nestýská,
po roce jen pár kostí v hlíně v jeskyni,
a tak zanikl život nevinný.