The Last Ride-Křídla Ostrých Čepelí

Skřipce praskaly...

Zašíval jsem rozteklé skřivence s prostorem bez času.
Padám stále dál,do množství nepoleptán.

Dupot koní i ptačí zpěv v hlavě.
Rozkrájený stín nemluví.
Opakovaně přes trny,světlem procházet za obtisk tmy.
Půda tváře,bez žaláře.
Někdo se odtamtud páře,kudy však?
Smluvené,zatracené v čase kapky.

Dráha vyrytá v kruhu,jsem asi snový.
Už nepředstavíš si mojí opadlou tvář.
Když za dveřmi zapadlé a ohořelé hvězdy,kráčí zpěv hurikánů.
Roztříštěný stěny a ticho,řval bych v dlani,není kam.

Když oblakem nechal se zahálet do neskutečna,
Padám a pozoruji barvy vyděděné,vydechnuté,
Pláště světel i zdi a naprasklé rýhy v nich.
Škrábance zanechali nehty ve zdech.
Světlem se vypálil.
Oči více už nespatřila.

Místnost rostoucích trnů,mi ucpává krk.
Moje roztrhaná kůže prosvítá.
Tak vystřeluje do kapuci svoji rozsetost měsíčních dlaní.
Jen stehy mě pářou od slin zašitý v sobě téměř už nemluví.

S růží před dveřmi maluje tě a též stejným sebou tě miluje.
Křídla ostrých čepelí,usazená v kaluži.
Čistí svá těla bez změny povlaku.
Však spárami je vyditelné ho o mnoho.
Do prázdna nechodil,povídal zdím...

Tak roztříštěné pláty noci jsem učenlivě přijímal.
Každý dech jsem nejdříve poprosil srdcem zahrát.
Podíval se na svůj stín,občas předbíhá očím však stále věrný.
Vyprávěli si o těch vzájemných světech.

Přítomnost mé spící karmy nebyla rušena.
Miloval jsem se s ní i ve stlačené době.
Ona je noční překrásnice.
Tak přišitá ruka stále jí hladím i po steh-n?ch.

Vlny,se,se mnou srážejí citelně.
Číselně vyzpovídal se samotě,ta tvořila ho,ne zas čitelně.
Nepustil se mříží,sen vybarvil tkáně rudě.
Zdálo se mu jak se jí zdává snem ve zdi.

Však kdykoliv jsem tě navštívil,dveře se otevíraly,
Jako i nohy písmene X.
Do ní+ž zve mě jazykem do stromu našeho vznícení.

Bez oken pošlapaných,zalévat hlínu.
I jeho kosterné pod nohou levou.
Oblaka naprasklá plakala když okřídlené zpěvstvo,
Tanečně vyvrací slzy vratké,
Sem za námi do moře,
Pod jeho rozteklou tvář s vodou.

Spirály a vrtáky chaosu v ne-před-ví?-datel-né ptačí zpěvy.
Na jejichž okraji se někdo prochází,
Lehce si pouští zrak z očí do fragmentů,
Však rotace a ocas jsou ještěrčí umění ztrácet konce jazyků,
V nárůst příště se okousaných větví budoucna.

Nepoznán zákus jejich proniklých zubů.
Je vepsáno ošacení.

Hlasy unášejí mě směrem k proříznuté noci,
Abych měl kudy se vyprchat.
Není to cesta úniku ani pokusy zdrhnout,
Stejné i stejně není kam.

Sny se to nikdy nedozvěděly,pro+zatím.
Neztrácej prosím tě řasy.
Milost tvá zašitá asi.
Mlčenlivost v ní je laskavost.

Křídla s čepelí.
Je v Otisku s mlčením
Neopustil zdi neprobuzených snů.
Když vyryl jsem do klíče svůj dech,musel jsem nakreslit i dveře,okno.
Pod ně nepatrný nápis neroztržený.

Pod prahem zve mě zpěv hlasu asi starší než rozepnutý vesmír.
Rozdělává ohně v záři.
Tam na pozadí kde jsou zázraky,
Jedinou přikrývkou když si zimy dotek topí svoje.

Pečuji o jezera tvého těla v přítomnosti andělů.
Ta chvíle je jenom nášlap míle.
Tak mi chybí to mít se s tebou zas.
Vytrvá+ly trochu píle,utopím se v tobě zdravě.
Co stalo se je zřejmě v závalu množství,
Na schodech ne/přehlédnuté.

Nezapomen,zapomenout.
R9