The Last Ride-Náhrdelník v koši

Když šumění vteřin chřestilo spolu s námi.
Líbám tě.
Rozprsklá světla pohyblivě tančí.Proměny proudů kopulovitých namodřeností nebes, putujících a šahajících do vnitřních kapes, stékají odřezky kaluží.
Tříštím se s tebou v kroku. Opadavé stopy na blízku dutého prázdna.

Chci v její raznici uléhat se ctí, ti vkreslit duhy šém po těle očních strnisk.
Kdyby ses s nocí nebavil hojně, rozkrájíme ji do stále se menších světů.
Vždyť víš...
Kde jsem je snad místem odpovědi.Také tyto palčivé rány až probyté se mnou.
Obtisky časů.

Kdo jsem je zprávou bezpředmětnou,neodeslanou směrem, kudy bych mohl.
Nerozvířené,neroztažení jehož děravý batoh mě vyklepává z kapes písek.
Nikdy tam nebylo připraveno k dotekům se zemí.jenom platonické sny.
Ani záznam že si kdy sešil tvář s nejstarším reflektem povědomě.

Tu svoji jsem raději příliš dlouho nespaloval nad žárem prskajícího obzoru.
Vznáší se opuštěný obrys,poznal by že tato jeho dávná maska má jeho otisk očí.
Neopuštěná cesta, neopustěný z cesty avšak kde...
Když místnostím hřejivost posedává ve zdech tak hluboko ohněm vyplňovala tahy.
Z bitevních polí.Hladil jsem plamenům barvy, pálilo mě to víš kde?
Tam kde jsme spolu to je taktéž...

Tudy mohl bych když mi do oken otevřených, někdy ven,někdy dovnitř chceš?
Zpěvy mého nářku... Po\(n?)můžeš mi z ko(ho?)mnaty s trn\e?(po)hnout?
Jsme spolu v koši,ta její ne\průhlednost šatů s květinami.
Pozvolna vysvlékává mě dechem, jen rozedřenost zdí za obrazem položených očí.

Tam ,spatřit se srostlý do bezvědomí.Nevíš který náhrdelník má moje tělo ?
Když se čas směje, směju se taky, jestli smát se včas i za včasu mohu...