Ticho

Jsem uvnitř naprostého prázdna,
ticho se stává hlasitým,
jsem tu zase sama,
opustil mě i vlastní stín.

Nikde ani živáčka,
nikde žádné veverky, žádného ptáčka,
vznáším se na vlnách ničeho,
stoupám a padám na dno.

Jsem unavená a nevím zda-li,
boj vzdát mám-li,
slyším tlukot svého srdce, ale z dáli,
vidím své oči, které plakaly a zároveň se smály.

Vidím svou duši, jak uniká,
nevnímám čas, ale vím, že utíká,
nevím, jestli běží tam či sem,
v tichu a prázdnu uvězněna jsem.

Snažím se vzpomenout na své jméno,
ale jak kdyby bylo už dávno zapomněno,
chci ho zašeptat a dostat ze svých rtů ven,
vždyť je to pouhých pět písmen.

Proč to nejde, vždyť nejsem němá,
takhle to býti přeci nemá,
cítím, jak mi krev pulzuje v žilách a proudí tělem,
avšak opačným směrem.

Vše co jsem znala, je jinak a mně je z toho špatně,
co stalo, vzpomínám si jen matně,
tolik otázek a odpověď žádná,
jsem plná vědomostí, ale uvnitř prázdná.

Někdo může říci, že z mých slov vyzařuje melancholie a deprese,
ale kdo si tohle myslí, plete se,
život mě naučil přestat snít,
strach mě naučil otevřít oči, bojovat a žít.

Bolest mne naučila zvednout se a jít dál,
mé sebevědomí je tak vysoké, že není nikdo, kdo by se mu smál,
vznáším se a mé nohy pomalu ztrácí cit,
mé oči ztrácí lesk a třpyt.

Mám pocit, jakoby se všechny informace z mé hlavy vypařovaly,
je to divný pocit, ale nemám obavy,
ruce se svěsily dolů od těla,
a já padám místo toho, abych vzhůru letěla.

Přestávám vnímat barvy,
přestávám vnímat chutě,
upadám do mdloby,
ale ještě z posledních sil se snažím zakřičet: Miluji tě.