Topím se...

Říká se, že člověk dvakrát do stejné řeky nevstoupí,
ale když miluje, bude tam vstupovat dokud se neutopí,
no a já se právě topit začala,
ale jsem moc hrdá na to, abych o pomoc volala.

Radši se utopím, než abych přiznala pravdu,
radši bezvládně na dno řeky padnu,
ale nečekej že budu volat a o pomoc prosit,
už toho bylo dost a já se musím vzchopit.

A pokud se nevzchopím,
jistojistě se utopím,
nevím za jak dlouho,
ale ať už to bude den, týden, měsíc nebo rok, stejně klesnu na dno.

Dopadnu jako kámen,
i když mě vytáhnou na břeh, pořád se mnou bude ámen,
pořád budu jen kus něčeho bez citů,
pořád budu ta, co se vzdala svých snů.

Vím, že všechno co jsem vybudovala, se hroutí k zemi,
ale jsem tak unavená, že nemohu začít znova stavět,
ptám se, zda někdo pomůže mi,
vrátit všechno nazpět.

Jistě že ne, protože o pomoc nestojím,
počkám až to přejde a pak všechno znovu sama postavím,
vybuduji mrakodrapy,
opravím popadané vzdušné zámky.

Poté zahojím své rány,
na nohy se postavím,
a až na srdci zahojí se všechny šrámy,
pořádně to oslavím.

Ale teď jsem pořád jen pouhý pozorovatel,
jemuž se vše pod rukama mění v popel,
jsem jen pouhý pozorovatel, který přestal pohádkám věřit,
jsem jenom náhrada ...nic víc... a s tím se musím smířit.

Ale stále mám hlavu hrdě vztyčenou,
stále si nepřipadám osobou ztracenou,
možná jsem sama, ale pořád mám naději, které se nehodlám vzdát,
pořád věřím že láska je, ale nebudu se o ní prát.

Přijde totiž sama, až bude chtít,
ale aby přišla, ty budeš muset z mé mysli odejít,
budu tě muset úplně ze srdce vymazat,
a dát sama sobě šanci opět někoho milovat.

Už teď pociťuji, že se ztrácíš a tvé místo nahrazuje někdo jiný,
někdo kdo nepreferuje slova ale činy,
někdo kdo mi hodil lano, když jsem byla pod vodou a ani o tom neví,
někdo kdo mé myšlenky v lepší mění.

Tak se měj hezky, přeji ti štěstí,
doufám, že tě potká jen to hezký,
doufám, že jednoho dne mou bolest pochopíš,
doufám, že jedno dne mě i sobě odpustíš.