Úsměv klauna

Červený nos mám,
za úsměvem klauna bolest ukrývám,
v očích se skví smutek a samota,
a v hrudi místo srdce je jen pouhá prázdnota.

Svět v černobílých barvách vidím,
pomáhám lidem, ale občas se jich bojím,
občas mi přijde, že to co k ním cítím, je alergie,
občas mi přijde, že můj život je pouhá parodie.

Kam se podívám, tam je smích a radost,
ale když se dívám do zrcadla, vidím tam něco, co se nedá popsat slovy,
říkám si, kdy už toho všeho bude dost,
kdy mě přestanou sžírat srdeční choroby?

Jedna z chorob je láska,
odporná nemoc kvůli které je na mém srdci páska,
a na pásce nápis zákaz vstupu,
už bylo dost toho bolestného citu.

Né protože by byla chyba milovat,
ale protože je chyba očekávat...
že ten druhý tvé city pochopí,
že tě vyslyší a nebude mu to lhostejný.

Dosti ale bylo o lásce,
vrátíme se zpět k mé masce,
když si nasadím červený nos, když nahodím úsměv klauna,
alespoň na chvíli mi přijde, že se zvedám ze dna.

Jenže skutečnost je jiná,
ale to je osud, tak už to bývá,
často si připadám neviditelná,
často mi přijde, že jsem klaun, který nikam nezapadá.

Často toužím, aby mě někdo chytil za ruku a řekl: já tě vidím,
toužím, aby někdo pochopil, co cítím,
toužím, aby mě někdo objal a řekl: bude to dobrý ty můj klaune,
toužím, aby mi někdo pomohl, aby mi někdo dokázal, že žít je snadné.

Toužím, aby někdo vypnul mé bolestné pocity,
toužím, aby mě lidé neodsuzovali za chyby,
protože neví. proč jsem je udělala,
neví, zda-li jsem na výběr měla.

Chtěla bych, aby mě někdo skryl ve svém náručí,
chtěla bych, aby se našel někdo, kdo mi pocit bezpečí zaručí,
chtěla bych, aby mi někdo řekl, že mé sny jsou naivní,
chtěla bych mít někoho, kdo mě pochopí.

Přála bych si, aby se našel někdo,
kdo mi z tváře sundá masku,
přála bych si, aby se našel někdo,
kdo by se mnou chtěl sdílet lásku.