Uvězněna ve svých textech....

Uvězněna v textech svých,
křičím o pomoc,
uvázla jsem v časech zlých,
a zjišťuji, že je toho na mě moc.

Cítím se jak mim, co je uzavřený v imaginární místnosti,
máchám rukama kolem sebe, snažím se zahnat starosti,
starosti které na mě útočí,
starosti co se mi snaží vehnat slzy do očí.

Nebudu brečet, už ne.... jsem silná,
ať brečí ti, co budou sledovat, jak mé tělo přikrývá hlína,
ať brečí ti, co mi řeknou poslední sbohem,
poslední sbohem nad mým hrobem.

Motám se v kruhu,
mám problém rozeznat lež a pravdu,
motám se ve tmě,
mám strach, že brzy shořím v pekle.

Jsem uvězněna ve textech svých,
přijde mi, že všechno co dělám, je hřích,
pomalu přechází mě smích,
všechno to ve mně zanechává stopy, kéž by je tak skryl sníh.

Každá řádka, kterou napíšu, mi dává okovy,
každé další slovo, křičí na mě povely,
a výsledný text je dirigentem mým,
pomalu mě pohlcuje stín.

Vsakuje mě do sebe,
kéž bych si mohla napsat o křídla, která by mne odnesla do nebe,
jenže jsem pod cenzurou jako slavní lidé dříve,
proto můj příběh změnit nejde.

Jsem uvězněna v textech svých,
najdeš mě zašifrovanou v symbolech tajemných,
v symbolech které ti nebudou dávat smysl,
protože je v nich ukrytá moje mysl.

Jsem v textovém vězení uvězněna,
jsem zlomená,
jsem zraněná,
a všechno je to moje vina.

Za tohle vše si můžu já,
protože jsem naivně věřila,
že když ze sebe vypíšu svůj žal,
půjdu pak s klidem dál.

Ale opak pravdou byl,
každý další text mě v tomhle světě více uvěznil,
jsem ve světě ze kterého se špatně vrací zpět,
uniknout z něj se snažím už několik let.

Ale pořád jsem tam, kde jsem byla,
svými texty jsem se tu pohřbila,
kéž by každá napsaná stránka shořela,
ale je pozdě, svými texty jsem se zabila...

Né úplně, to každý tuší,
ale tyhle texty ukradly mi duši,
také ukradly srdce mé,
ale i přesto cítím úplně všechno a právě to mě jednou zabije....