Je tma a já se svíjím bolestí,
život bývá občas zlý,
v hlavě honí se mi myšlenky,
zdali sečtené jsou moje dny.
Jsem v místnosti bez jediného okna,
slyším křik a nevím čeho jsem ještě schopna,
bolí mě kotník a ruka má je asi zlomená,
nemůže se ani pohnout, jsem svázaná.
Nic nevidím, ale slyším něčí dech,
strachy běhá mi mráz po zádech,
snažím se nadechnout a vtáhnout vzduch,
bože co to je za puch?
Je tu spousta prachu,
pocit úzkosti přebíjí pocit strachu,
pokouším se zvyknout si na tmu v místnosti,
snažím se soustředit a nemyslet na hlouposti.
Provaz co mě svazuje, se mi zařezává do těla,
jak jsem se sem sakra dostala,
chci ho rozvázat, ale kde je konec, kde je?
slyším, jak se mi někdo směje.
Prudký obrat za směrem smíchu s vystrašeným výrazem,
vidím postavu, které mě sleduje, jak sebou škubu tam a sem,
zem je příliš chladná,
studí mne ruce, nohy i záda.
S roztřeseným hlasem prosím o pomoc,
mužský hlas osoby na mě zakřičí, spi je noc,
nechci spát tak mě rozvaž,
co ty tu osobo vlastně děláš?
Ohlušující smích se nese mojí celou,
po tvářích mi slzy tečou,
muž mi nepomůže, on mě jenom hlídá,
než si pro mě přijdou, prý jen pár hodin mi zbývá.
Pokouším se zvednout, ale v kolenech slabá jsem,
hned jak se zvednu, spadnu hned na zem,
v tom mi svítá naděje,
konec provazu, díky bože tady je.
Motám jako nikdy před tím, jde mi o život,
začínám přemýšlet, kde jsem a zda je venku plot,
po břiše mi stéká pot,
a náhle zaslechnu zvuky bot.
Převalím se na břicho a sleduji co se děje,
mé tělo se opět chvěje,
muž z lavičky se zvedá a odchází ven,
tolik světla, už je asi den.
Rozvazuji poslední uzel na provaze,
chviličku odpočívám na podlaze,
jen malinkou chvíli, musím hned na nohy a najít si něco na obranu,
já se odtud dostanu.
Klopýtám k lavici, hledám, ale nenacházím nic, sakra,
v tom přichází muž,
v ruce drží nůž,
ach né, noha se mi smekla.
Bouchnutí dveří,
a už ke mě běží,
nepoznávám ho, má masku,
zasedne mě celou vahou a drtí mi ruku.
Slez si těžkej,
v tom mi odpovídá hlásek měkej,
to není ten muž, co tu předtím byl,
jeho hlas mě vážně udivil.
Ale stále kopu nohama,
chlape budu takhle kopat od rána do rána,
v tom dostanu facku, až to mlaskne,
moje naděje pořád nehasne.
Nevzdám se bez boje,
tak snadně se svého života nevzdám,
no do háje co to je?
tohle neznám.
Au to bolí, čím mě to mlátíš,
čemu se směješ, mě k prohře nedonutíš,
v tom se rychle zvedám a utíkám k lavici,
útočník to nečeká a dostává přes palici.
Beru provaz a uvazuji mu ho kolem krku, dusím ho,
chcípni ti svině,
ty jsi jedno velký zlo,
dnes zabiji já tebe, né ty mě.
Dívám se, jak muž vydechuje naposled,
chytnu klíče a vyjdu dveřmi ven,
ne tohle není sen,
mě naučil být tvrdou tenhle svět.
Jdu poklidně jako by to bylo běžné,
koukám se pozorně, nevidím jiné vězně,
v tom mi dojdou slova, vidím svého přítele,
jdu k němu a snažím se vypadat vesele.
Když mě vidí, tváří se překvapeně,
trochu bolestné zjištění je, že to tu vede,
chytá mě pod krkem,
shazuje mě na zem.
V hlavě mám pouze jedinou myšlenku,
přemýšlím nad plánem útoku,
jediné co musím udělat, je nezemřít a zabít tuhle sketu,
aby už neškodila světu.
Teď jsem zákon já,
těš se hajzle, dneska poznáš jaká jsem, když jsem zlá,
šmátrám rukou, ze které mi vypadl nůž,
mám ho, bodám tě s ním, no tak chcípni už.
Sedím na tobě a držím tě za zápěstí,
krásný pocit dát ti pěstí,
vidím na tobě jak si připadáš trapně,
když ti z úst leze věta, zabij mě něžně....
PeopleSTAR (3 hodnocení)