"Život"

Tak polykám další prášek,
dělám další řez do zápěstí,
můj strach je menší nežli hrášek,
a zdraví už je mi cizí.

Přiznávám, že to není poprvé,
a asi ani naposledy,
udělala jsem všechny možné chyby,
udělala jsem všechno zlé.

Ptáš se proč?
protože chci zemřít tak, abych ti nechyběla,
tolikrát jsem se snažila a neuspěla,
už chápu větu, že život je jak kolotoč.

V uších mi hraje skladba na piáno,
každý další tón mě sráží na dno,
každá další nota mi zaráží kolík do srdce bez citu,
dávám sbohem svému snu.

Je zima a mě zamrzají slzy na tváři,
už dlouho se cítím jako v žaláři,
stojím na střeše a nevím, zdali udělat ten krok,
asi už je ze mě vážně cvok.

Asi měli v nemocnici pravdu,
že všechno je psychické,
říkali, že vše prý zvládnu,
že bude vše zase nádherné...

Každý den je to horší a horší,
s každým dalším záchvatem mi kouká smrt z očí,
každé další ráno si více a více přeji být pod drnem,
a co je nejhorší na tom všem?

Asi to, že si uvědomuji, co dělám,
že porušuji pravidlo o tom, že se nevzdám,
každá další kapka krve,
mi kus naděje bere.

Bojuji, ale z posledních sil,
dennodenně prosím život, aby mě ušetřil,
prosím ho, ať zmizí,
ale není zapálen do mých vizí.

Nevím, jak bych ho mohla uplatit,
dala jsem mu snad všechno, ale furt nemám klid,
stále nemůžu zvítězit,
i přesto, že jsem obětovala svůj cit.

Ptám se, pročpak já?
to jsem opravdu byla tak zlá,
je to můj trest za nějakou mou chybu,
ptám se, ale odpověď nedostanu.

Usmívám se, ale jen stěží,
má radost ode mne každý den dál a dál běží,
kéž bys mohl pochopit bolest, která na mně leží,
kéž bys mohl odhalit hloubku mých lží.

Dýchací stěny se tlačí k sobě,
a já si tak moc přeji, ať už je po mně,
ať už ležím v hrobě,
ale tohle bych nikdy neřekla tobě.

Že prý ve snu nemůžeš vidět jak umíráš,
tak to buď rád, že mé sny nemáš,
už tolikrát jsem se viděla krvácet a vydechnout naposled,
tolikrát jsem se viděla opouštět tenhle svět...

S hlavou prostřelenou,
s dýkou v srdci zabodnutou,
sražená autem,
přejatá vlakem.

Nebo také oběšená,
žiletkou pod krkem podřezaná,
předávkovaná,
popravená...

Mohla bych pokračovat ve výčtu mých smrtí,
ve výčtu pocitů, které mě v tom snu drtí,
nebo bych jen mohla říct, že se bojím spát,
protože mám strach, co se mi zase bude zdát.

Nikdy se nemohu probudit,
né dřív, než kněz je schopen můj pohřeb dokončit,
dokud nevyřkne slova: odpočívej v pokoji,
já ležím uvězněna ve snu ve své posteli.

Nejhorší je, že nevím, že je to sen,
i přestože se mi o tom zdá každý den,
vždy jiná smrt, ale vždy tak reálná,
vždy když se vzbudím, cítím se tak unavená...

Nikomu z vás nepřeji to zažít,
nikomu nepřeji uvažování o tom, že se chcete zabít,
nikomu nepřeji to, co prožívám za posledních pár let,
nikomu nepřeji, aby měl chuť opustit tenhle svět.

Nikomu nepřeji, aby se snažil předávkovat,
nikomu nepřeji, aby se začal řezat,
jednou začneš a už nemůžeš přestat,
a víš co...nebudeš se z toho jak mít dostat.

Já už brzy skončím na práškách,
asi prý trpím něčím, čemu se říká panický strach,
nemůžou najít důvod mých problémů, tak to prý bude v mé hlavě,
tak si zatleskejte, právě kvůli tomu smýšlím takhle.

Prosím narvěte do mě antidepresiva,
přiznávám... tenhle život co mám, je moje chyba,
vlastně ne... to není život, ale přežívání,
tak do mě nacpěte prášky, to mě určitě zachrání...

Vypněte mé pocity, vypněte svět kolem mě,
dejte mi prášky, však mně zase bude nádherně,
udělejte ze mě psychicky nemocnou, už je mi to jedno,
protože už nemůžu klesnout více na dno...
a jestli ano...
tak věřte, že to půjde snadno...