Jak těžké...

Anděl z nebe mi tě seslal,
já do pekla tě ale poslal,
nevěděl jsem, jaký jsi dar,
který mi Bůh na zem dal.

Poklad tajemný se v tobě skrývá,
každý kdo na tebe se jen dívá,
vidí tu bolest, kterou v sobě máš,
najevo však nic nedáváš.

Jak silná jen můžeš být,
že s tím pocitem dokážeš žít,
jak silná jen můžeš být,
že nechala jsi mě odejít.

Na tváří úsměv, v srdci však trpíš,
ve dne jsi čilá, ale v noci vůbec nespíš.
Tolik otázek na jazyku máš,
ale hlásku ze sebe nevydáš.

Jaká bolest v tobě jen musí být,
takovou tíhu na svém srdci mít.
Jaká bolest v tobě jen musí být,
že už nedokážeš ani snít?

Život ti na ramena hodně naložil,
aby tvou sílu prověřil.
Ty se však nevzdáváš,
světlo lidem dáváš.

Jak můžeš na tváří úsměv mít,
když ztratila si od života klíč?
Jak můžeš na tváří úsměv mít,
když každý den vnitru trpíš?

Jsi silnější než se vůbec zdá,
kdokoli se tě na tvou bolest ptá,
odpovědi se nikdo nedočká,
do oka ti padá sněhová vločka.

Jaký omyl tě v životě musel potkat,
abys přestala nad osudem bojovat,
zbyla ti jen vzpomínka, a to fotka,
jak jsi ho jen musela milovat.

Jak těžké bylo se ho vzdát?
Jak těžké bylo se přestat bát?
Jak těžké bylo ho nechat jít?
Jak těžké bylo v omylu žít?