Už dál ti nechci lhát,
už dál to nedokážu zakrývat,
oba víme, že se něco děje,
a já už se nedokážu dívat do tvého obličeje plného beznaděje.
Dnes když se naše pohledy střetly,
tvé oči byly jako neřízené střely,
dostala jsem od nich takovou ránu,
musela jsem se otočit, protože jsem nevěděla jestli to zvládnu.
Tolik bolesti a nenávisti v jednou pohledu,
šel z toho strach,
slovy popsat nedokážu,
jak silný to ve mně vyvolalo krach.
Tvé oči na mě křičely, lituji toho, že jsem tě poznal,
tvůj tón hlasu při pozdravu říkal táhni,
a až vypadneš z mého života, na dno si sáhni,
vím, že bys mě radši neznal.
Kdybych ti tohle řekla, namítl bys, že nemám pravdu,
ale oba víme, že bys za to na špalek nepoložil hlavu,
oba víme, že by ses se mnou přel a tvrdil, že ti neubližuji,
stejně tak bys lhal, kdybys mi řekl, už tě nemiluji.
Oba si lžeme navzájem jen proto, že se bojíme...,
oba máme strach, že toho druhého raníme,
přitom právě tímhle se ničíme,
ale oba děláme, že to nevíme.
Když jsme spolu přetvařujeme se, aby ten druhý netrpěl,
ale když jsme sami.... jsme jako balónek, který bouchl a pryč uletěl,
proč si lžeme,
je tohle opravdu to, co chceme?
Silně pochybuji o tom, že tohle je štěstí,
silně pochybuji, že se radost vyjadřuje se zatnutou pěstí,
s pěstí která mlátí do všeho na co dosáhne,
přijde mi to šílené.
Oba jsme stejní, přesto každý jiný,
oba nesnášíme, když někdo někoho neprávem obviňuje a špiní,
v téhle situaci jednáme každý jinak,
ty se snažíš zůstat klidný, ale já šlehám oheň jako drak.
Jsme jako jing a jang, odlišní ale tvoříme celek,
jsme jako černá a bílá,
jsme jako beznaděj a víra,
ale přesto jsme jako některé rovnice v matice... nemáme výsledek.
Nikdo nás nemůže sčítat ale ani odčítat,
oba jsme nevypočitatelní, nedá se s námi počítat,
nelze nás násobit natož dělit,
ale našlo by se dost lidí, kteří by nás chtěli řešit...
Vím, že jsi šťastný, když se střetnout naše rty,
když se spojí naše ruce,
mrzí mě, že nikdy nedokážu naplnit tvé sny,
a tím ti trhám srdce.
Vím, že omluva to nespraví,
také vím, že útěk nic neřeší,
ale i tak mám chuť říct promiň a pak se jako zbabělec dát do běhu,
a zastavit se až se slzami v očích na druhém břehu.
Pak ti naposledy zamávat a zmizet ti z dohledu,
jenže já tohle nesvedu,
za prvé nemám připravený dech na tak dlouhý běh,
a za druhé nemám sílu na to skončit náš kamarádský příběh...
Už nemám ani sílu pokračovat v těchhle řádcích,
protože kdybych psala dál, měla bych opět slzy v očích,
chci jen abys věděl, že mě to mrzí,
chci abys věděl, že dělám na plánu, který všechno změní.
Chci abys věděl, že se ti od srdce omlouvám,
že už nikdy nic z toho neudělám,
bude to tak lepší pro nás oba,
protože tohle není náš čas ani naše doba...
PeopleSTAR (2 hodnocení)