Před láskou se neschovám

Vím, že mě jednou zabijou tyto texty,
ale přece jen zapomenout nechci,
vidím to všechno před sebou,
mám chuť rozběhnout se za Tebou.


Všemu je konec,
mosty upřímné lásky byly zbořeny,
zazvonil zvonec
a z mého srdce zůstaly jen roztříštěné kameny.


Chci je poskládat,
chci se na nohy zase postavit,
vím, že už nemohu znovu tu stejnou chybu udělat
ale zabíjí mě můj vlastní cit.


Chtěl bych být onen pevný kámen, co je schopen milovat,
zároveň bych Tě zase chtěl objímat,
chtěl bych Tě pevně držet za ruku,
ale to nemohu, a proto si znovu nasadím masku.


Masku, která skryje můj žal,
stoupnu si od každého dál
a to jen proto aby nepoznali,
že stojím zase na okraji.


Jen kousek zbývá, abych se chytil znovu,
jen jediný polibek by stačil, abys mi zase popletla hlavu,
ale to už stát se nesmí,
už musím dát šanci ztracenému štěstí.


Cítím se jak kapka v oceánu,
cítím, že to nemá cenu,
vím, že jsem zlomený,
vím, že jsem ztracený.


Vím, že předtím neuteču nikam,
i když opak si říkám,
pořád si naivně myslím, že je to všechno za mnou,
ale stále jdu tou cestou stejnou.


Na té cestě chybí rozcestí,
stále si šlapu po ztraceném štěstí,
nevím proč to dělám,
asi se nemohu smířit s tím, že Tě vedle sebe nemám.


Ani Tě vedle sebe mít nebudu,
asi bych měl dát sbohem tomuto snu,
snu, který se nikdy nesplní,
ach jo milovat Tě není jako umění.


Není to tak lehké,
kéž bych mohl vzít štětec a nakreslit jen to hezké,
ale i kdybych štětec měl,
nenakreslil bych to jediné co bych já chtěl.


Navíc nejsem malíř,
za tu hrůzu co bych nakreslil, bych nedostal ani halíř
a pokud ano, tak jenom ze soucitu,
tolik bych chtěl dát barvu Tvému životu.


Tolik bych si přál nakreslit si křídla,
abych mohl před láskou uletět,
křídla bílá jako křída,
která by mě odnesla na jiný svět.


Kéž by šly city vypnout jako píseň,
trpká bolest na hrudi a všechna ta strašná tíseň,
kéž by tak šla láska zastavit,
život bez Tebe, to si nedokáži představit.


Kéž by se před láskou dalo schovat,
kéž by šlo city jako horu zdolat,
ale to se nedá vůbec,
připadám si jako blbec.


Protože zase o Tobě píši básně,
cítím se mizerně, jsem smutný, ale dělám, že se mám krásně,
pláču, když vím jaká je,
když vím, že si s Tebou hraje.


Štve mě, že neví, o co přichází,
štve mě, že se musím tvářit, jako že mi nic neschází,
štve mě, že jsem ještě nenašel způsob jak zapomenout na to,
štve mě, že místo toho abych stoupal, tak klesám na dno...