Soudíš mě...

Soudíš mě, aniž bys důvod mého chování znal,
říkáš jaká jsem, ale sám netušíš, co jsi mi udělal,
říkáš je hezké vidět, jak plníš sliby,
hlavně že ty nikdy neděláš chyby.

Sám si mi něco slíbil a porušil,
vůbec si neuvědomuješ, jak jsi mi ublížil,
ale teď už je to jedno,
kašlu na to všechno!

Kašlu na city, kašlu na lásku,
nechci být zklamaná kvůli tobě ... už zas,
už si nechci připadat jako loutka na provázku,
snad rány mé zahojí přítel čas.

Už se nebudu chovat podle tvého očekávaní,
teď hraju sama za sebe a nic mi nebrání,
chtěla jsem ti dát všechno, ale nebudeš mít nic,
bude to bolet, ale i přesto si úsměv vykouzlím na líc.

Nevím jak se budu chovat,
možná se před tebou budu muset občas za masku schovat,
ale mě už to teď nevadí a já to moc dobře vím,
až tě potkám, budu jak chameleon a splynu s pozadím.

Splynu proto, abys mě nemohl pozdravit,
abys nemohl probudit ten zpropadený cit,
aby ses nemusel dívat na tu dívku divnou,
abys nemusel sledovat, jak se měním na osobu jinou.

Měním se i když tančím,
mění se děj mého příběhu,
mění se úplně od základu,
a když večer potmě domů kráčím....

... už se nedívám směrem k tvým oknům,
a večer v posteli už nedávám průchod svým snům,
už si nepředstavuji, že bys někdy přišel a zatančil si se mnou,
už vidím jen sebe, jak tančím svou choreografii osamocenou.

Ano tančím sama, ale necítím smutek,
protože jsi měl možnost, ale skutek utek,
promarnil jsi svojí šanci,
a já už ti nedám novou příležitost vyzvat mě k tanci.

Né proto, že by sis to nezasloužil,
ale bojím se, že bys mě zase zklamal, že bys mi znova ublížil,
a to už riskovat nechci, vážně už nikdy,
už nebudu opakovat svoje chyby.

Klidně mě za to soudit můžeš,
ale věř, že mi to jedno bude,
pod kůži už se mi znovu nedostaneš,
tak se měj kamaráde.