Vločky na zem padají, andělé světu písně zpívají. Jen já sedím,nechávám vítr vát, a přemýšlím,na kterou cestu se dát. Sedím tu v kulichu,láska mi schází, už dávno nejsi mou kyslíkatou bází. Vzpomínám,na tomhle kopci jsme často seděli, v časech,kdy j...
Kam rozum dohlédne, tam srdce leží rozbité. Na kříži umřels, beránek svatý a i mne bolest světa drtí. Proč tyhle zkoušky pochopit neumím? Proč bolest ze zla do srdce se vryla a z očí slzy vytlačila?
Pro marnost v tomto světě nenacházím slov, kolik je na mé cestě pošetilých duší, co pravdy čisté z nebe neuslyší, neboť usadil se v jejich srdcích stín, co temno v jejich nitrech vytvořil a jejich světem původním je podsvětí,...
Co ze slov rozsypaných jako vločky zbylo? Jen pocit chladu a v duši prázdně bílo. Po tom, co rozum zvítězil, touhy se uvolnily, jak plachty na lodi, co povolily a vítr nemá jak se opřít o stěžeň.