Bez duše

Chodí po ulici, oči mají temné,
po srdci zbylo jen místo prázdné,
na uších sluchátka, aby vypnuli svět,
duše je ztracena, už nevrátí se zpět.

Změněni k nepoznání,
dopředu je smutek a zloba pohání,
už to nejsou oni, sami se neznají,
zrcadlo před sebou skrývají.

Bojí se toho pohledu, těch prázdných očí,
nemohou vzpomínat, tolik je to ničí,
nenáviděni společností, přitom jí byly zničeni,
padají na kolena a vzpínají ruce v naději.

Nevyslovené přání, avšak myšlenka jasná,
pane bože, ať už přijde spása,
slzy nemohou kanout,
slzné kanálky už dávno stihly vyschnout.

Strach z lidí a nenávist sebe sama,
žijí bez duše mezi ostatníma zrůdama,
avšak zrůdy jen na pohled ostatních,
jen proto, že na sebe vzali cizí hřích.

Nesmějí se, už jakoby nic necítili,
urážky ostatních podřezávají jim žíly,
žádná žiletka nezpůsobí takovou bolest jako jedno slovo,
žádné kouzlo jim neumožní začít nanovo.

Tak táhnou světem a neví kam,
táhnou světem každý sám,
bez srdce, bez lásky,
bez duše, bez krásy.

Všichni na nich vidí jen to špatné,
ale nikdo neví, že oni jsou ti, co udělali skutky krásné,
a tak muži bez žen a ženy bez mužů,
jdou světem na popravu jako vojáci bez zbraní a bez nožů.

Ruce chladné, protože je za ně nikdo nedrží,
nikdo neví, jak dlouho ještě vydrží,
jsou jako chodící smrt, pohublí a nechtění,
nikdo z vás vůbec nemá tušení...

Tušení jaká je to hrůza, že mají takovýhle osud,
nikdo z vás to nezažil doposud,
a tak se smějete jen na krásné a bezchybné,
ale zapomínáte na tyhle lidi nevinné.

Pro vás jde život dál,
ale pro ně už se zastavil,
život není o tom, zda-li jsi královna nebo král,
ale jak jsi svůj život žil.

A oni nemají šanci ho žít,
všichni pouze přežívají,
nemají ani důvod snít,
protože už nic pěkného neznají.

A tak než zase na někoho zakřičíte zrůdo,
umlkněte a dejte mu šanci říci svůj příběh,
nechte si povědět, jak se dostal na dno,
a poté mu pomozte naleznouti nový břeh.