Bezcitný člověk

Myslela jsem si, že to byla láska,
ale byl to pouhý omyl,
svírá mě na očích páska
a Ty jsi mi srdce zlomil.

Teď omlouváš se za své chování,
že takhle si to vůbec nechtěl.
Já se teď bojím prohrání,
dobrý pocit z toho nevzešel.

Nejsi založený na citech,
jsi jen chladnokrevný člověk,
říkáš, že to je normálně v lidech
a dělá to s nimi věk.

Už mi asi všechno dochází,
proč jsem nebyla ta pravá,
když se okolo Tebe jiná prochází
a mnohem víc Ti do života dává.

Mohla jsem to jenom tušit,
že to není správná volba,
srdce mi z toho nechce bušit,
byla to definitivní prohra.

Nechce se mi odcházet
a vědět, že se Tě nemohu dotknout,
teď už se jen budu smutně procházet
a objímat se s Tvojí fotkou.

Sliboval jsi, že tu pro mě vždycky budeš,
že mě nikdy nezradíš,
že v mých krocích vždycky půjdeš
a že mě nikdy neztratíš.

Byl jsi jenom kamarád, nic víc,
ptám se teď zpětně proč?
Otáčím teď náš list
a říkám si, tak sakra dost!

Nechci se už za tím ohlížet,
vždycky na Tebe budu hrdě pohlížet,
ale teď už musím jít dál,
kdo by se nových začátků bál?

Pouze nejspíš zase já,
když Ty se ztratíš v dáli,
srdce je jen špatný krám,
když jsme se tak moc milovali.

Promiň, to já milovala Tebe,
zatím co Ty ani náznakem,
říkám si, co se to s Tebou děje,
za zády se tomu směješ.

Neznáš nejspíš za tu dobu,
co ráda jsem tak vůbec měla,
nezajímal ses a na to mám zlobu,
když jsem Ti tolik věřila.