Bolest

Jedu ve vlaku rychle vpřed,
ale neženu se za tím, co chtějí všichni hned,
unavenýma očima pozoruji svět,
bolest, kterou rozdáš, se ti vrátí zpět.

Ale co bolest, kterou si působíme sami,
topím se v oceánu se svými depresemi,
kopu kolem sebe stále víc,
sledují mě žraloci, ale nevezmou si ze mě nic.

Krvácím a nikdo se nedívá,
přestávám dýchat, nikdo se nezajímá,
ztrácím se v téhle době,
vidím se, ale ztrácím se sama v sobě.

Nečekej od lidí to, co bys sám udělal,
neptej se, jaké by to bylo kdybys nechyboval,
brodím se sněhem, který hřeje víc než já,
moje jiskra vyhasla.

Držím v ruce zapalovač, snažím se ohřát,
hledím vzhůru a vím, že nemůžu vyhrát,
ztrácím se někde hluboko uvnitř,
to že mám lesklou zbroj, neznámá, že jsem rytíř.

Černé myšlenky, které se snažím čistit,
a bolest na hrudi se mnou začla živit,
požírá mě zas a znova,
jsem obětí vlastního predátora.

Musím trpět, dala jsem svůj slib,
že už se nikdy nedopustím těch stejných chyb,
a tak čekám zase na to zářné období,
kdy přijde, to mi nikdo nepoví.

Tak se snažím zůstávat silná,
i přes to že situace není jiná,
člověk nemá právo to vzdát,
dokud má kolem sebe lidi, kteří chtějí po jeho boku bojovat.

Člověk nemá právo to vzdát,
když ví, že by ublížil lidem, které má rád,
člověk nemá nikdy právo to vzdát,
dokud dokáže alespoň trochu žít a ze srdce milovat.