Bude mi dobře

Zavřu oči a pak skočím,
říznu se žiletkou, ať už to skončím,
vypiji žíravinu, aby sežrala to, co mě uvnitř požírá,
bodnu se do srdce, stejně už umírá.

Slyším ten hlas v mé hlavě,
jak hlasitě tiká čas lidem, kteří jsou na dně,
spolykám prášky a bude dobře,
zapiji je vodkou a stopnu tohle hoře.

Uváži si mašli pod krkem,
hodím lano přes trám a kopnu do židle,
alespoň chvíli se budu cítit výjimečně,
bude to jako sen.

Nechám slzu téci dolů,
a pak napíši dopis na rozloučenou,
už nikdy nevrátím se domů,
půjdu cestou svou.

Vidím tu černou postavu,
směle s ní laškuju,
pomalu klepe a ostří kosu,
já zatím řežu žílu, tepnu.

Sleduji ty proudy krve,
cítím tu volnost, tu vůni nebe,
cítím se tak přešťastná,
cítím, že jednou nejsem zbytečná.

Zavírám oči a jdu věčným spánkem spát,
konečně jsem našla místo, které člověk může mít rád,
je to krása, je to ráj,
je to skvělé jako v zimě čaj.

Žádná bolest, žádný strach,
žádný všední život, na který by padal prach,
usmívám se, vím, že jsem konečně doma,
něco je však špatně, někdo se mě snaží vrátit do života znova.

Bráním se, už nechci zpět,
chci zůstat tady, tohle je ten správný svět,
slyším houkání a bolest na hrudi,
to snad né, doktoři mě možná znovu probudí.

Elektrické šoky,
pronikavé hlasy,
volají mne zpátky k životu,
ležím na stole, jsem na sálu.

Všichni se snaží,
a já si přeji, ať se v pekle smaží,
už se nechci vrátit, už toho bylo dost,
už jsem prostě přešla most.

Dýchej, křičí,
ani netuší, jak mě to ničí,
srdce začíná bušit,
kdo tohle mohl tušit.

Jestli se vrátím, udělám to znova,
a věřte, že to nejsou prázdná slova,
dýchám a pláču, protože žiji,
už nechci, už nemám síly.

Otvírám a zavírám oči,
prosím, ať to zase skončí,
doktoři se radují,
a já tiše prosím smrt, ať mou bolest zahojí.

Stojí vedle mne a já k ní natahuji ruku,
podá mi svou a já zalapám po dechu,
přitáhnu ji k sobě blíže, vždyť je to věrná přítelkyně,
chytí mne za srdce a uzdraví mě.

Doktoři se snaží znovu, ale už je to marné,
mé tělo slábne a chladne,
vznáším se na vlnách pohody a klidu,
elektrické šoky se vyhýbají účinku.

Konečně doktoři vzdávají jejich boj,
a já na sebe oblékám černý stejnokroj,
na mé tělo dopadá plášť bílý,
se smrtí stojíme u mého těla jako víly.

Usměji se na sebe a pohladím se po vlasech,
konečně je to jak v mých snech,
vyhrála jsem, konečně jsem volná navždy,
tak takhle je skvělý pocit ze sebevraždy.

Pomalu odcházím z nemocnice,
odcházím ze světa, už nebude mi zle,
přecházím na druhou stranu tam za vodou,
konečně se vracím tam, kde lidé skutečně milujou.