Chycena v pasti...

Brýle na očích, aby zakryla pláč,
smutná leží na zemi, na nebe se kouká,
roztřesenou rukou prášek do sebe souká,
už z ní není rváč.

Nikde nikdo, jen vítr fučí,
zapařené brýle sundavá si z očí,
do krve pořezané ruce,
jí nesmírně pálí, protože vítr fouká prudce.

Na chvíli se zastaví a poslouchá tlukot svého srdce,
poté se podívá, jak moc jí teče krev proudem.... jako voda v řece,
usměje se, líbí se jí ten pocit, líbí se jí jak ta krev teče,
ví že dnes své smrti neuteče.

Ona ani nechce utíkat pryč,
po smrti touží, je to její velký chtíč,
smrti se do očí směje,
celé tělo se jí chvěje.

Cítí zimu, cítí chlad,
těší se, až z jejího těla bude prach,
necítí vůbec strach,
vždyť je to sebevrah.

Po smrti má vysloveně hlad,
omotává si kolem ruky stuhu černou,
stahuje jí ruku jako had,
po tepně si jede žiletkou.

Krev pomalinku stříká,
ušpinila jí spodek trika,
strhává ho ze sebe,
jako by čekala, že pod ním budou křídla, která odnesou jí do nebe.

Smutně se podívá na své zjizvené tělo,
na všechny šrámy, nejen na povrchu, ale i na duši,
spadla do toho až po uši,
a to jen proto, že se jí chtělo.

Nevěděla, jak vyřešit svoje problémy,
a teď se rozhodla odejít do tmy,
opustit tenhle černý svět,
přepráškovat se, podřezat si žíly, hlavně už nevrátit se zpět.

Přestávají jí téct slzy,
smrt přijde již brzy,
tolik krve kolem ní,
spokojeně se v ní válí.

Necítí bolest, ale úlevu od všeho,
připravuje se na cestu do světa jiného,
těší se na druhou stranu,
bere žiletku a řeže se pod bradu...

Začíná se dusit,
ale je veselá, protože život se jí začal hnusit,
nikdo ani rodiče nic netuší,
vůbec nevěděli, že měla šrámy na duši.

Zajímalo by mě, co budou dělat, až jí najdou,
jestli na to všechno přijdou,
snad pochopí, proč nemohla si vybrat jinou cestu,
snad jim dojde že život není krásný jako ve snu....