Déšť ( pokračování básně Zklamání )

Kape kapka za kapkou,
blesky lítají oblohou,
jsou to rány jako z děla,
zima zakusuje se ti do těla.

Tvé temné oči plné naděje,
jsou zavřené,
protože se soustředíš, ať se tvé tělo nechvěje,
ale nejde to, je moc prokřehlé.

Vnímáš bušení kapiček o sklo,
vzpomínáš na to, jak dostala ses na dno,
a teď jen smutná v koutě sedíš,
co dělat máš, nevíš.

Tvá ruka se klepe,
připadáš si, jakoby ses vařila v pekle,
ale stále je ti zima, která nepřestává,
stále je tu smutek, který neustává.

Po obličeji se ti slza valí,
celé tělo tě bolí,
nemáš sílu zvednout se ze země,
připadá ti, že pro tebe není naděje.

V hlavě na tisíce otázek,
ale odpověď žádná,
dříve si byla jako obrázek,
ale teď....... to už se prostě stává.

V tom uslyšíš tikot,
nevíš jestli je to pravda, nebo podvod,
myslíš si, že blouzníš a krátí se ti život,
ale pořád slyšíš svého srdce tlukot.

Buší jako splašené,
otevíráš oči a všechno je tak ztemnělé,
kam se vytratilo světlo,
asi zmizelo jako teplo.

Snažíš se postavit na nohy,
ale jako by byly zlomeny,
plazíš se po zemi,
všechny svaly totiž ochably.

Když tu náhle se zarazíš,
protože tlukot svého srdce neslyšíš,
zajímá tě, co se stalo,
jakmile se otočíš, uvidíš své tělo.

Zaražená a v údivu se plazíš zpět,
jak je to možné, vždyť sem neopustila tenhle svět,
křičíš je to jen sen, já nejsem mrtvá,
ale stala se z tebe dívka, která na své tělo kouká.

Sama sebe hladíš po tváři ztuhlé,
zkoumáš své tělo mrtvé,
klepeš svým tělem a křičíš VZBUĎ SE,
ale je už moc pozdě.

Zajímá tě, jak jsi umřela,
no děvče... včera jsi se zabila,
kapky co slyšíš, není déšť ale sprcha,
podřezala sis žíly, abys potrestala bývalého kluka.

To co vidíš, nejsou blesky, ale světlo v koupelně,
a rány nejsou hromy, ale tvá matka, která si jde pro tebe,
snaží se dostat do bytu, zkouší vyrazit dveře,
v tom si čteš svůj vlastní vzkaz napsaný krví, celé tělo se ti sevře.

Vidíš spoušť, kterou si napáchala,
teď bys to všechno vrátila ráda,
máš chuť opět znovu žít,
ale z mrtvých se už nemůžeš probudit.