DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ

Sedím v křesle a poslouchám písně Olympicu
Jsem si jistý, komu své srdce dám
V srdci jsem sám, v něm stále bodlou dýku
V rukou víno, ale prázdnou láhev mám

Pořád mám před sebou tvojí tvář
Oči modrý, strach, radost, lásku a bolest
Vidím tě každý den, když padám na polštář
Není to pohádka ani nějaká pověst

To, co je teď mezi náma, to asi nestačí
Že prý musí být i něco víc
Víc, bylo a ne jednou, jen vždycky to nejistota zpátky zatlačí
Ve dvou modrých perlách jsem to viděl, snažil se ti to říct

Vím, že jsem tě možná zahnal do kouta
Ale nechci, aby všechno vzala minulost
Nechci ti dát nůž na krk ani pouta
Ne žádný slib, smutek a žádnou zlost

Mám tě rád, to ty víš
Někdy děláme to, co musíme a ne to, co chceme
Je otázkou, kdy tu hranici překročíš?
Nikdy to však nezjistíme, když se sami se sebou jen přeme

Vím, že uvnitř bojuješ se svými city
Nechceš krok vedle, nechceš další pád
Možná nejsme stejný, jsme z jiný planety
Avšak nemusíš se bát

Prázdno, zmatek a strach
Někdy mi rozumíš, někdy ne
Já nechci nový začátek, žádný další krach
Tak věřím, že jednou tohle všechno pomine

Nechci se měnit, bát a nechci snít
Vzít tě za ruku, vzít tě do mého světa
Chci s tebou do života jít
Ve dvou poznat, co znamená jedna věta

Mít rodinu, spoustu dětí, tuhle ženu a být s ní
Možná to nepůjde a osud mi ji nenadělí
Ta věta, moje přání zní
Dokud nás smrt nerozdělí